Ráda bych se s vámi podělila o příběh zrození mého nejmladšího syna, jehož příchod na svět byl přirozeně krásný! Mariánek se narodil v bezpečí domova do láskyplné náruče, ve které zůstal téměř nepřetržitě celých šest neděl.

 

Ten příběh však začal dávno předtím. Když se mi před devíti a půl lety narodil první syn po dlouhé noci strávené v cizím prostředí plné bezmoci, vystrašení a očekávání, že ho za mě někdo porodí. I přesto, že jej rodil doktor, já jsem se stala matkou. Mateřství bylo plné chyb, pokusů a omylů, ale zároveň lásky a mého dospívání současně s tím, jak Šimonek rostl. Po dvou letech jsem ve stejné nemocnici porodila sama, bez asistence lékaře, svou krásnou dceru. Celý porod jsme strávili jen spolu s Martinem, který mi zpíval indiánské písně, a já během rození Evelínky meditovala v jeho náručí. Porodní asistentku jsme zavolali na poslední chvíli. Po porodu jsem se cítila nádherně. Opravdu znovu zrozená žena. Ještě v porodnici jsem doufala, že to nebylo naposled. Po dvou letech jsme se rozhodli, že necháme třetímu miminku volný průběh a já otěhotněla téměř okamžitě a přála si porodit doma. Z první prohlídky od gynekologa jsem však odcházela se smíšenými pocity radosti i strachu, myslela jsem, že mě jako matku dvou dětí už nic nepřekvapí a docela se mýlila, když jsem se dozvěděla, že čekáme dvojčátka. Jejich porodní příběh jsem už dávno sepsala, naleznete jej zde. Jen prozradím, že jsem porodila vaginálně v porodnici, co nejvíce přirozeně to v danou chvíli šlo.

Celé těhotenství s dvojčaty i jejich porod, pro mě byly asi největší životní zkouškou. Díky klukům se ve mně zrodilo sebevědomí (rozuměj uvědomění si sebe sama, své podstaty a pochopení mé ženské a profesní cesty). A tak jsme místo třech plánovaných dětí měli doma najednou čtyři, a ačkoliv jsme si cestu k tomu pátému úplně neuzavřeli, čím byla dvojčata samostatnější, tím více jsme byli přesvědčeni o tom, že 4 děti nám budou stačit. V náladě tohoto přesvědčení k nám nečekaně a neplánovaně připlul Mariánek.

Od první rozpačité chvíle jsme jej chtěli. A já věděla, že přišel, abych se ještě něčemu, co se mi bude v životě hodit, přiučila. A taky, že ano.

Všechny porody mě obohatily. Každý s sebou přinesl novou zkušenost, díky které byl ten následující vědomější, plynulejší a prožitější. Čtvrtý porod však navíc přinesl do mého života větší harmonii. Byl totiž na rozdíl od těch předešlých svobodný. Poprvé, ať byly mé porody pohodové jakkoliv, jsem za sebe a své dítě rozhodovala jen já sama, nesla plnou odpovědnost a pocítila důvěru v život na vlastní kůži. Mohla bych napsat, že můj poslední porod byl v porovnání s ostatními krásnější, ale to bych kolem sebe nafoukla obrovskou bublinu nepokory. Místo toho se svěřuji s tím, že jsem od prvního porodu prošla přirozeným vývojem a postupným sbíráním vlastních zkušeností dospěla k tomu, že čtvrtý porod pro mě a Mariánka bude nejbezpečnější doma.

Najde se určitě spousta skeptiků, lidí ovlivněných strachem, neznalostí a nezainteresovaností, kteří budou tiše i nahlas odsuzovat naše rozhodnutí přivést na svět dítě doma. Těm, kteří budou říkat, že jsme nezodpovědní, že jsme ohrozili život Mariánka i můj, bych chtěla vzkázat, že dokud nebudou mít vlastní zkušenost, ať nesoudí, ať si nechají své subjektivní hodnocení pro sebe, protože bez tohoto prožitku se jedná o obecné domněnky, které nejsou o nic víc cenné, než hospodské tlachy. Můj poslední porod byl tím nejbezpečnějším ze všech porodů, a to také proto, že jsem si pro něj poctivě připravila podmínky a především nalezla obrovskou důvěru v sebe sama a ve své dítě a uvědomila si, že ho za mě nikdo jiný než já neporodí, ani doktor, ani nemocniční prostředí. Tím jsem umožnila svému tělu udělat jednoduše přesně to, co je sice vtisknuto po tisíciletí do buněčné paměti ženského těla, ale poslední desítky let je uměle tlumeno nepřirozenými zásahy do porodů v nemocnicích, a to – prostě porodit dítě.

Vše začalo jemnými vlnkami, které se pohupovaly na klidném dopoledním moři. Po dvou hodinách, kdy ke mně neznatelně připlouvaly a odplouvaly, mi při vaření oběda, došlo, že je to tady, a že tohle moře už klidnější nebude. Nerušily mě, a tak jsem se se svátečním klidem věnovala kuchyni i lehkému úklidu. S každou další jemnou vibrací, jsem se musela usmát. Několikrát jsem se snažila si tento stav uchovat ve své paměti, kdyby tak šlo zmáčknout tlačítko „record“.

V hlavě mi pěkně zněla myšlenka „rodíš!“.

Milovala jsem pocit, že jsem těhotná, ale to, co se začalo dít, bylo ještě líbivější. Započal se proces, na který jsem se poctivě chystala 39 týdnů a 3 dny, a který nešlo odvrátit.

„Tak už je to tady, chlapečku můj!“ řekla jsem si v duchu asi stokrát! A milionkrát pohladila své veliké bříško.

Napsala jsem jedné z porodních asistentek, že se už pomalinku chystáme, ale že to pravděpodobně dneska ještě nebude. Napsala mi obratem, že taky doufá, protože zrovna začala rodit jiná žena a že by chtěla stihnout také můj porod. Vzhledem k tomu, že kontrakce přicházely častěji, ale stále nepravidelně a jemně, napsala jsem raději i druhé porodní asistentce, aby měla čas se připravit. Stále neodtekla plodová voda. Čekala jsem, že tím porod začne jako vždy a že díky tomu budu mít průběh pod kontrolou. Teď už vím, že tím započala velká zkouška mého ega, protože tentokrát to mělo být prostě jinak a já se měla naučit ryze důvěřovat svému tělu, které už mělo nutkání se čistit a zároveň bylo pořád hladové.

Po obědě jsem ucítila potřebu napsat si porodní afirmace. Představovala jsem si sebe, jak si je čtu mezi silnými kontrakcemi o pár hodin později a jak z nic čerpám sílu z doby, kdy byly jen příjemným šimráním. Těšila jsem se na chvíle, kdy je budu potřebovat a propojila si v hlavě přítomnost s budoucností, aby se mi za pár hodin spojila přítomnost s minulostí! Však víte, jak to myslím.

Prociťovala jsem tu pomalu se blížící nevyhnutelnost a užívala si jejího pozvolného průběhu. Trošku jsem uklízela a chystala, co ještě nebylo nachystáno. Vítala každou vlnku, která přicházela. Objímala a tulila se s dvojčaty při slabých kontrakcích a užívala si intimní atmosféry domova, plné lásky a klidu. Bylo mi nádherně, ani jednou jsem nepomyslela na odjezd do porodnice, nechával mě klidný dokonce i fakt, že do ní nemám sbalenou tašku. Nepotřebovala jsem zadní vrátka. Bylo mi příjemně při pomyšlení, že se nikam nemusím přesouvat a že všemu mohu nechat vlastní tempo, vypnout hlavu, a jen se nechat unášet klidným proudem z vlnek.

Ještě pořád se dokážu do těch pocitů naladit, stačí si pustit hudbu, která tehdy hrála. Nejvíce s mým srdcem spojila tato mantra, ve které jsem uslyšela jméno svého chlapečka.

(Můžete si ji pustit zde a pokračovat ve čtení)

Evelínka a Šimi se rozhodli odpoledne odejít. Trošku mě mrzelo, že u porodu nebudou, ale nechala jsem rozhodnutí na nich. Zavolala jsem sestře, abych se s ní předběžně domluvila, že by přijela i pro dvojčata, kdyby bylo potřeba.

Když se začalo stmívat, nachystala jsem si na stole malý oltář s afirmacemi, svíčkami, amulety, kamínky, pustila hudbu, navlékla náramek z předporodního rituálu, zapálila aromalampu a začala počítat kontrakce, aby měla porodní asistentka relevantní informace.

V podvečer se vrátil z práce Martin. Bylo mi chladno. Poprvé od doby, co jsem otěhotněla, jsem cítila chlad, který se mi vkrádal pod kůži, a já si uvědomila, že je to další znamení pomalu se blížícího porodu. Proto jsem jej požádala, aby rozdělal oheň v krbu.

Zavolala jsem své přítelkyni Martině, která měla být původně u porodu, ale nemohla dorazit, aby dala vědět všem ženám z předporodního rituálu, že rodím, aby mi mohly posílat sílu a mohl se tím naplnit záměr celého rituálu.

Martin mezitím nachystal na stůl misky s ořechy a sušeným ovocem a nalil si trochu vína. Zadělal těsto na chleba, zapálil svíčky, pustil tu nejúžasnější porodní hudbu a lehl si ke mně a k dvojčatům na postel. Tulili jsme se a užívali si poslední společné chvíle s miminkem v bříšku, které o sobě dávalo krásně vědět. S porodní asistentkou jsem se domluvila, že vyjede z domu kolem osmé večer, i přesto, že jsem tušila, že to bude ještě pár hodin trvat než jí bude zapotřebí.

Dvojčata už dávno spala, vlny nepatrně zintenzivněly, ale frekvence se prodloužila na 10 minut, když porodní asistentka volala, že už je kousek od nás, ale že by ještě zajela za tou druhou, aby společně pomohly porodit druhé ženě, která už rodila od rána. Neměla jsem s tím problém, protože jsem cítila, že ještě uteče moře času, než je budu potřebovat. Navíc už byla kousek od nás a stačilo by zavolat a byla by tu hned. S klidem jsem ji ubezpečila, že určitě dneska neporodím. Oblékla si noční košili a šla spát, abych ušetřila co nejvíce energie.

Jenže jak chcete spát, když kontrakce chodí každých 10 minut a pokaždé vás proberou? Když mě kontrakce vzbudila, minutu jsem ji prodýchávala, potom se snažila 5 minut usnout a dalších 5 minut jsem spala, než přišla zase další. Od 4 do 6 hodin jsem je začala v aplikaci na mobilu evidovat, ale interval se nijak nezkracoval a já už z toho začínala být mrzutá. Od 6 hodin rána jsem mezi nimi zase pravidelně usínala a budila se. Sledovala jsem svítání a bylo mi líto, že jsem přišla o šero noci, které mi bylo tak příjemné. Najednou bylo 8 hodin ráno a doma začal ruch. Byla jsem zklamaná, že jsem prožila takovou nanicovatou noc, která mě připravila o sílu.

Až nyní se dojímám nad moudrostí celého procesu. Nad tím, jak mé tělo porod přibrzdilo a počkalo na to, až porodí žena, která v tu chvíli potřebovala porodní asistentky mnohem více než já.

V osm ráno jsem se rozhodla, že si napustím vanu a že zkusím popohnat kontrakce. Jenže místo toho se dostavil úplný klid, občas vlnka, která vodu ve vaně ani nerozvířila. A tak jsem hodinu a půl v koupelně spala a kupodivu načerpala sílu, kterou mi vzala noc.

V průběhu koupele jsem požádala Martina, aby zavolal mé sestře, ať si přijede pro děti. Potřebovala jsem se soustředit na sebe. Kolem půl desáté se objevila porodní asistentka a s ní přišla i pozitivní energie a podpora zkušené ženy, kterou jsem v tu chvíli potřebovala. Domluvily jsme se na vyšetření. Lehla jsem si na postel a ona si prvně zahřála ruce, dotkla se jemně bříška a počkala, až jí miminko dá znamení, že si jej může nahmatat. Bylo ještě vysoko, ale v dobré poloze. Poté mě jemně vyšetřila, aby mi mohla říct, že jsem otevřená na 2 cm, a že už nikam nepojede, že mi pomůže porod rozběhnout, což mě naplnilo neskutečnou nadějí a vrátilo do porodního režimu. Během vyšetření přijela pro děti moje sestra a dala mi pusu, a já ji byla neskonale vděčná za to, co pro mě dělá.

Díky pozornosti porodní asistentky i mé sestry, jsem znovu uvěřila, že rodím, a hodila zklamání za hlavu. Ještě než jsem vstala po vyšetření z postele, přišla vlna. Ale silná vlna. Velká vlna! Taková tu ještě nebyla. Vstala jsem a hned tu byla další! Od té chvíle začaly kontrakce přicházet častěji a častěji a v takové intenzitě, že by se mi kroutily prsty na nohou, kdybych je neprozpívala. Ještě jsem stačila postřehnout, že porodní asistentka volá té druhé, aby už přijela. Moc jsem stála o to, aby tady také byla. Navíc mi došlo, že už plujeméééé!

Byla jsem opřená u svého oltáře, četla si mezi kontrakcemi afirmace a musela se usmívat, když jsem si uvědomila, že ta chvíle, pro kterou jsem je včera psala, je tady. S úsměvem na tváři kontrakce méně bolela. Porodní asistentka stála za mnou a pomáhala mi uvolnit se.

Když dorazila druhá, už jsem ji skoro nevnímala, jen ten její úsměv! Pak už ani nevím, co všechno se mnou mé průvodkyně dělaly, protože já se zmohla jen na dýchání, zpívaní a pohybování se opřená o stůl, o gauč, o Martina, o holky, ve stoje, v kleče…. Cokoliv, jen aby to nebylo tak intenzivní! Cože jsem si to ještě před hodinou přála? :)

Vybavuji si, jak mě masírují, nahřívají bedra, zahřívají mi mé studené tělo, potírají mě esenciálními oleji, pamatuji si vůni jasmínu na mé ruce a dotaz, zda jej chci nebo ne. Mačkají mi akupresurní body, mluví na mě přesně tím způsobem, jakým potřebuji, povzbuzují mě. Jednoznačně o mě pečují tak, jak ještě během porodu nikdo nepečoval. A přitom nic nebylo navíc. Atmosféra porodu v červeném stanu, jinak se to popsat nedá. Moudré ženy tady byly se svým kumštem jen pro mě. A můj muž tam prostě jen byl a tím mi dodával pocit bezpečí.

A pak přišly ty šíleně nekončící vlny. Rozbouřené moře. V době, kdy jsem mohla odpočinout, mě bolela kostrč a kříže tak, jakoby vlna neodešla. Já opřená o gauč, hlavu zabořenou v nastlaných polštářích, jsem si požádala o vyšetření. Měla jsem z porodnice naučené, že je potřeba to vědět. Jenže ty lišky podšité se na sebe podívaly a odvětily mi, že mě vyšetřovat nebudou, ať dělám, co mi tělo říká. Neměla jsem sílu se s nimi dohadovat, přicházela další šílená vlna, kterou jsem už nemohla ani vítat, ani prozpívat, byla jsem jak paralyzovaná, pomyslela jsem si v tu chvíli, že toto už dlouho nezvládnu. Zmohla jsem se jen na pohupování hlavou sem a tam.

Něco si za zády ti tři řekli a Martin na mě promluvil, že je načase změnit polohu a posunout to dál. Zrovna jsem neměla kontrakci, a tak byť paralyzovaná, chytla jsem příležitost za pačesy a k udivení všech jsem vyskočila jako srnka z křoví a zavěsila se do Martina, protože nabíhala další silná kontrakce! Po jejím skončení mi porodní asistentky nabídly, abych si sedla na záchod, že se tam můžu uvolnit. Trvalo to ještě jednu kontrakci, než jsem se do koupelny dostala.

Sedím na záchodě, kontrakce se uklidnily, a porodní asistentka mě vybízí, ať se zkusím vyčůrat a dopouští teplou vodu do vany. Najednou to luplo a do ticha před bouří ze mě vyšplouchlo tryskem obrovské množství plodové vody, vypadalo to jako, když splachujete záchod ve vlaku. Podívala jsem se na své břicho a viděla, jak se samo stahuje a roztahuje a přitom jsem ucítila silné nutkání tlačit. Vlastně netlačila jsem, tělo tlačilo. Porodní asistentka vypíná vodu a přemlouvá mě, ať rychle vstanu a nerodím miminko do záchodu.

Pomohla mi vstát, přesunuly jsme se do obýváku a já, přísahám, hledala porodní křeslo! Vždycky jsem rodila jen na něm, kde mám, kruci, rodit? Naštěstí na tohle přemýšlení nebyl velký prostor, rychle jsem si klekla na matraci u gauče. Levá noha v kleku, pravá v dřepu. Moje tělo tlačilo tak intenzivně, že jsem se bála, že se roztrhnu. Snažila jsem se vydýchat vlnu a co nejméně tlačit, abych tu intenzitu zmírnila. A najednou mi porodní asistentky řekly, ať si sáhnu na hlavičku. Já na to „cože, už je venku?“ A byla! Vlhká teplá, tvrdá hlavička mého dítěte. Pohladila jsem si ji, a aniž by na ni sahal někdo jiný, přišla další silná kontrakce a miminko vyplulo ven, jedna z porodních asistentek jej zachytila a rychle mi jej podala.

Zmohla jsem se jen na „ty už jsi tady, Mariánku?“ a nemohla uvěřit, že už je to za mnou. Bylo 12 hodin a 9 minut. Mariánek se narodil po dvou a půl hodinách od příjezdu porodní asistentky a začátku prvních silných kontrakcí. Pupečník k údivu všech dotepal téměř okamžitě.

Držela jsem si svého syna v náručí, opřená zády o gauč a dívala se na něj, on na mě. Neplakal, byl klidný. Občas zavřel oči jako by se v myšlenkách vracel, kdo ví kam, pak je zase otevřel a jeho pohled byl tak čistý a nádherný, že jsem se okamžitě zamilovala a dojetím rozplakala. Tím jsem rozplakala i moji drahou… porodní asistentku. (mrzí mě, že nemůžu psát jejich jména, tak moc by si zasloužily, aby o nich věděli všichni, kteří čtou můj porodní příběh) A pak to moje miminko bez vydání jediného hlásku usnulo.

Za dvacet minut, nevím přesně, jsem porodila dokonalou a malou placentu, se kterou byl Mariánek spojený ještě následujících 5 hodin, než jsme odstřihli za jeho souhlasu pupečník. Cítili jsme, že víc než placentu potřebuje naši náruč a naše uvítání na světě, placenta už svou roli splnila.

Po porodu placenty jsem odešla za doprovodu porodní asistentky do sprchy, bylo mi skvěle, nemotala se mi hlava, cítila jsem se lehce a šťastně. Během toho byl Mariánek na nahé hrudi Martina. Když jsem se vrátila zpět, druhá porodní asistentka už měla nachystanou postel, ve které jsme společně strávily ještě několik hodin povídání, smíchu, dojetí a vítání toho našeho novorozeňátka na světě.

Martin nám nachystal jídlo a uvařil čaj. Ve vzduchu voněl čerstvě upečený chleba a plodová voda. Vůně mého porodu. Vůně domova.