Když se mi před deseti lety narodil Šimonek, ještě v porodnici se mi namísto radosti vkradla do hlavy myšlenka: "teď už jsi stará, když máš to dítě". Měla jsem po dlouhém těžkém porodu plném zásahů a bolesti. Děťátko jsem si moc přála, ale tak nějak jsem nebyla připravena na to, že zrozením svého dítěte se i já přerodím v MATKU. Skoro dva měsíce jsem jen ležela, protože při každém vstanutí z postele jsem měla pocit, že ze mě vypadnou vnitřnosti. Připadala jsen si tlustá, z prsou mi tekla krev, a kdyby mi někdo řekl, že kojení je krásné, mrštila bych po něm něčím těžkým, aby se z těch keců probral.

Dnes chápu, že to nemohlo být jinak, že mé velké porodní zranění zachránilo blízkost, kterou jsem se Šimim udržela. Vynucené spaní v posteli se mnou a nonstop kojení, jen aby bylo dítě spokojené a já nemusela vstát a nosit jej v náručí, nastartovalo moje mateřské pudy, které však ještě dlouho měly tendenci se podřizovat nevyžádaným radám a testováním technik, které už dávno považuji spíše za škodlivé a nepřirozené.

Když si na to vzpomenu, tak se sebou soucítím. A tu bolavou prvomatku hladím a chlácholím ji v sobě, protože ona to měla stejně těžké jako ten chlapeček Šimonek, a je jasné, že to spolu dali, jak nejlépe mohli. A že se naštěstí jejich vztah vyvíjí a neustrnul v té psychické a fyzické bolesti, kterou jsem před deseti lety cítila. Uvědomila jsem si, že chci a mohu žít jinak.
O deset let později, mám pět dětí. A cítím se nádherně, ne staře, ne tlustě, ne unaveně. Cítím se naplněně a šťastně.

Sdílím svou zkušenost, abyste věděly, že i já si prošla tím, čím procházíte možná teď vy a že s tím jde pracovat a nepodlehnout tomu. Ono totiž opravdu platí, že všechno zlé je pro něco dobré. A taky, že co nás nezabije, to nás posílí. Jen proto musíme něco udělat. A prvním krokem je rozhodnout se, že už se v tom nebudeme plácat a hledat řešení, jak to změnit.

Možná máte v tuto chvíli potřebu po mě hodit něčím hoooodně těžkým, abych se vrátila zpět z obláčku na zem. Prosím vás, nedělejte to a zkuste místo toho večer zavřít oči a ráno se probudit a hledat a objevovat nové barvy života, které jste doposud neviděly možná jen proto, že jste je měly příliš blízko před očima a neudělaly si potřebný odstup.

S láskou............... Monika