V noci se mi zdál sen. Byla jsem hubená jako proutek, oblíkla si upnuté minišaty a pyšně v nich stála před zrcadlem. Ráno jsem se vzbudila a říkám si, jo to bych asi chtěla obléct si cokoliv a nevidět břicho a boky. Jenže mi záhy došlo, chci já vlastně nosit upnuté minišaty?

No jasně, že nechci. Už mi není 20 a v mém těle je otisknutých 5 dětí. Mé tělo není hubené, není napnuté, není dokonalé a přesto dokonalé je. Mám měkké bříško a velká prsa nalitá mlékem. Až přestanu kojit, nebudou už ani nalitá, však víte, kam směřuju… I přesto mi kojení dává smysl, protože kvůli němu mě ta prsa přece příroda nadělila. Když si mi děti lehnou několikrát za den na břicho nebo se do něj zaboří při objetí, vnímám, jak je jim u mě dobře a jak je ta jejich spokojenost a láska nesoudící, nesrovnávací a upřímná. Oni nechtějí dokonalost společensky přijímanou, chtějí mámu, ať je jakákoliv, ať má X kilo navíc. Jim je to jedno. Chtějí se cítit spokojeně přitisknuté ke spokojené mámě.

Ještě jsem po porodu (10 měsíců) nazačala cvičit, protože cítím, že mé tělo stále potřebuje čas a něžnou podporu, aby se samo vzpamatovalo z těhotenství. Učím se přijímat se taková, jaká jsem a nedívat se do zrcadla s tím, že vidím jen své nedostatky. Přitom se chci cítit dobře. Proto ta podvědomá touha po dokonalém těle, která se mi tu a tam zjeví ve spánku. Chtěla bych být hubenější, ale taky vím, že spousta žen by byla šťastná za to, kdyby měla moji postavu. Jsou ženy, které jsou silnější, ale také ženy, které jsou hubené na kost a nejde jim přibrat. To jsme celé my, věčně nespokojené a motivované tím, že bychom nejraději chtěly to, co nemáme, protože se nám to líbí na ostatních. Ale přitom vůbec nevidíme, že ty ženy, které jsou naším vzorem, mohou být samy v životě nešťastné zase z jiných důvodů.

Můžeme my ženy být vůbec spokojené s tím, jak vypadáme nebo jaké jsme? Přestat se honit za "dokonalostí" těla a duše? Za uměle vytvořeným světem sociálních médií, časopisů a celebrit? Možná je to ale jednodušší nemít se rády s tukem na břiše, než začít přemýšlet nad tím, proč bychom se právě s tím špekem měly rády mít. Nechci řešit, jestli si můžu jít zaběhat až potmě, kdy mě neuvidí sousedi, ale obout si boty a jít prostě hned a je jedno, že mám jen vytahané tepláky a starou bundu, která k nim neladí. Nečekat s pořízením nového šatníku na “až zhubnu”. Naopak uvědomovat si, jak je důležité mít oblečení, které sedne, ve kterém se cítím dobře. Já se třeba našla v dlouhých sukních s pružným lemem, který se mi nezarývá do pasu a je to tak pohodlné oblečení, že když si občas obleču rifle, okamžitě je sundávám, protože mi v nich není dobře. A když se v něčem necítíte, těžko budete mít skvělý den.

(Rozmazané selfie, bez filtrů a úprav. Nic lepšího jsem k článku nenašla. Pardon!)

A taky je super dělat něco jen pro sebe, třeba to běhání jsem nezmínila náhodou, mám ho ráda. Před posledním těhotenstvím jsem běhala pravidelně několikrát týdně. Bez chytrých hodinek a bez sluchátek na uších. Kromě fyzičky jsem si totiž posilovala i “psychičku”. Hudba v uších vám udá tempo, ale já chtěla vnímat, co se kolem mě děje. Chtěla jsem přemýšlet a učit se zasadit své vlastní tempo do pohybu. Vnímala jsem krásy přírody a cítila se svobodně, však jsem také o tom napsala. Moc se těším, až si mě běhání zase zavolá. Teď nesportuju, ale pravidelně si hladím břicho a užívám si chvilky nad bylinnou napářkou. Cítím, že moje tělo potřebuje ještě jemnou péči, aby bylo připraveno, až na jaře vyběhne a dostatne zase kus té sportovní energie. Panečku ten pocit, když se vrátíte zpocená po tréninku.

Jsem přesvědčena, že každá žena se může cítit ve svém těle dobře, když se najde v každém momentu svého života. Ten totiž není o dokonalosti, ale o prožívání. A prožívání je zase o našem vnitřním nastavení. Jsme všechny na jedné lodi. Každá máme slabé chvilky, kdy nás něco žere. Tak se podpořme, vykecejme, vyplačme, pusťme to ze sebe a začněme se prostě mít rády takové, jaké jsme.

Má žena, která je matkou, právo vypadat a cítit se dobře? Tuto otázku si kladu pokaždé, když si jdu přes den umýt vlasy, když si dovolím ten přepych si je vyfoukat a nenechám je samovolně uschnout. Myslím na to pokaždé, když se líčím nebo si tajně sním něco dobrého a nikomu o tom neřeknu.

Neměla jsem se podělit? Nejsem už v té koupelně dlouho? Ne, neměla. Ne, nebyla. Můžu si to dovolit, je to pro mě potřebné a důležité. A chci se tady na světě cítit krásně a také chci, aby moje dcera viděla, že to lze.

Žádná žena se jako matka nenarodí a žádná nemá na mateřství školu. Tolik času jsme věnovaly učení se “důležitějším” věcem. Ale být matkou je ve chvíli, kdy poprvé vezmete své dítě do náruče, ta nejdůležitější, život měnící a nejméně natrénovaná věc na světě. A přitom jsme stále tou samou ženou. Stále máme možnost žít tak, jak to cítíme. Nesmíme přehlížet naše touhy, potřeby a přání. Jen se musíme naučit, jak se sladit s dítětem, mužem a rodinou. A to je fakt velká výzva! Na to se nedá předem připravit, to se musí učit za pochodu.

My ženy se pozorujeme navzájem, srovnáváme, odsuzujeme a velmi často jsme schopné vidět u ostatních, co dělají špatně, ale u sebe ne. Bojíme si říct o pomoc, abychom nebyly taky souzené. A přitom mít důvěrnici by se to fakt hodilo. Mít někoho, kdo vám bez váhání a upřímně řekne “to jsi fakt posrala” anebo taky “hele, na to máš právo”. Nebojme se sdílet své pocity. Nestyďme se za to, že třeba dneska nevíme kudy kam, pusťme to ven. Nedržme to v sobě, nestřádejme to. Jednou pomůžu já vám, příště vy zase mně.

Ženy na mateřské mají často pocit, že jsou separovány od zbytku světa, že jsou jen služky, kuchařky, měničky plen a že jim jejich bezdětné kamarádky utekly někam do neznáma, kde se upatlaná trička a mastné vlasy nenosí. Potřebují se však také bezpečně vypovídat, nechat se vyslechnout a zjistit jako posluchač sama sebe, v čem tkví to mateřské tonutí. Nebýt s tím sama. To, že uz se necítím vůbec jako žena, ale jsem jen matkou, je přirozený důsledek, který vychází z toho, že jsem pro sebe dlouho nic neudělala. Do této role jsem se však dostala sama, protože jsem promarnila příležitost si ten přechod na vlastní kůži prožít a naučit se to pěkně pomaloučku. Víte, kam mířím? Mířím k promarněnému šestinedělí.

Do role “všichni jsou přednější než já” se uvrhneme jen my samy tím, že jsme si ukradly ten nejcenější čas, během kterého si mohlo vše sednout. Šestinedělí.... 

Šest neděl po porodu je překlenovací období, kdy má žena sílu si vše uspořádat v hlavě, v klidu a nenuceně, pro pozdější období. Jenže místo toho, aby se věnovala jen sobě a miminku, snaží se začlenit do životního rytmu, na jaký byla zvyklá. S každým dalším dítětem se však rytmus rodiny mění a pokud se žena nenaladí během prvních pár týdnů, může mít po zbytek následujících let pocit, že jen dohání rozjetý vlak. A přitom úprku není místo na pleťovou masku po ránu, kafe s kámoškou nebo tanec na oblíbenou písničku při vaření oběda.

Moje rada, vyzkoušená a jednoduchá. Mám 5 dětí, je deset dopoledne, ležím v posteli a píšu tento článek... (víc už psát nemusím, ne?) Když věnujete prvních 6 týdnů péči o sebe, odpočinku a dopřejete si milión chvilek v náručí s miminkem, mužem a staršími dětmi, nastupujete klidně do stojícího vlaku, vybíráte si kupé s pohodlnými sedačkami a těšíte se na to, až se vlak rozjede za novým dobrodružstvím. 

Šestinedělí je klíčem ke šťastnému rodinnému životu. I když se vám to nemusí pozdávat. Vím, o čem píšu. Klidné a prožité šestinedělí je obdobím vstupu do nového života, který chcete žít nejen jako matka, ale zároveň jako žena, milenka, kamarádka.... Prostě jako královna svého bytí. Moc se mi líbí přívlastek Vendy Kociánové - labužnice života. To je přesně ono! 

Chci o šestinedělí více psát, protože je to nejvíce podceňované a zároveň jedno z nejdůležitějších období v životě ženy. Je to dlouhý přechodový rituál, o kterém se málo mluví a ještě méně se v naší společnosti prožívá. A pokaždé, když mi nějaká žena napíše nebo řekne, že se inspirovala mým šestinedělním albem na Fb, mám ohromnou radost a zahřeje mě to u srdce, protože mám zpětnou vazbu k tomu, že věnovat se těmto tématům má smysl.