Přenáším se do porodní nálady. Už jen pár minut a bude to přesně rok, co jsem porodila nejmladšího synka Mariánka. Naciťuji se na to, co jsem prožívala a přemýšlím, co mi s sebou na náš svět Mariánek přinesl. Najednou jsem tam, nořím se o rok zpět...

Po poloprospané noci, během které mě budily kontrakce, začaly ustávat. Interval se natáhl na 15 minut a já se rozhodla zalézt do vany s představou, že teplá voda porod zase rozjede. Stal se přesný opak. Kontrakce neustaly úplně, jen byly jemnější. Usnula jsem. Po celé noci plné očekávání, v čase, kdy už jsem myslela, že bude Mariánek na světě, jsem dřímala ve vaně. Každá jemná vlnka mě spíš naštvala, než potěšila. Moje mysl mě naváděla k netrpělivosti. Už to mělo být, už uběhlo 24 hodin od první vlnky.

Někdy po deváté mě ve vaně našla moje porodní asistentka, které jsem si postěžovala, že přijela asi zbytečně. Povzbudila mě, vyšetřila a ejhle zjistily jsme, že ta noc nebyla až tak marná. Dorazila moje mladší sestřička a předala mi kus svého elánu a odvezla s sebou děti, které jsem původně chtěla mít doma, ale teď jsem byla vděčná, že budou u ní.

Povzbuzená a odpočatá jsem vstala z postele a najednou přišla vlna, záhy druhá. Veliké, dlouhé, časté. Mé odpočinuté tělo a uklidněná mysl rozehrály koncert ve svižném tempu a miminko, asi dobře vyspinkané, se rozhodlo, že je čas se narodit. Už jsem se nestihla ani zaradovat z toho, že konečně rodím, tak tak jsem stíhala dýchat. Přestala jsem vnímat čas, prostor i mé milé průvodkyně. Nevnímala jsem ani Martina. Úplně jsem vypla své vědomí a zůstala v režimu rodím, a vlastně ani to. Jen jsem dýchala a byla uzavřená v sobě. Časem jsem přestala potřebovat vizualizace, afirmace i zpěv. Byla jsem tam, kde se dá vstoupit jen při porodu nebo umírání. V místě, kde není čas a kde se nevnímá nic než bolest, která navozuje změněný stav vědomí, které mu se říká malá smrt. Je to nevyhnutelné, nevystoupíte z toho a pokud s tím nebojujete, můžete si to doopravdy užít, protože ta bolest není bolestí, ale prostředkem ke spojení s vesmírem.

Nekomunikujete a nevnímáte přítomnost lidí. Ruší vás ostré světlo, silné vůně, hlasité zvuky a chlad. A proto ti, kteří jsou u vás, jen pečují o vaše pohodlí a hlídají, aby se do vás vnější svět neprodral. Zbytek zvládáte úplně samy, protože jste v bezpečné prostoru.

Jste vtažena do víru událostí, které rozumem nezastavíte, a proto vám nezbyde nic jiného než se tomu plně oddat. Když je porodní kanál skoro otevřen, máte možná i pocit, že to nezvládáte, že už jste na pokraji sil. Ale nejste. V tu chvíli využijte podpory nebo si řeknete “dostávám naloženo jen tolik, kolik snesu”. A pak se záhy nebo za pár hodin může stát, že na pár okamžiků vše utichne. Ticho před bouří. Klid.

Já si v tu chvíli sedla na záchod, podívala jsem se na jednu z mých milých společnic a v tu chvíli mi praskla voda. Obrovské množství plodové tekutiny žuchlo do mísy. Mé tělo přestalo bolet a začalo tlačit. Dívala jsem se na své břicho, stále sedíc na záchodě, jak se stahuje a uvolňuje, byla jsem jak omámená. Nenapočítala bych do tří, natož do pěti. Udělala bych cokoliv, co by mi řekli. Ale tentokrát je to na mě.

Nechávám se odvést do obýváku, kde mám nachystané porodní místo. Nečekala jsem takovou sílu. Už čtyři děti jsem porodila, ale toto bylo fakt něco. Místo tlačení jsem své tělo přibržďovala dechem a myslela na to, aby mě ten obrovský tlak neporanil.

Porodila jsem hlavičku. Sáhla jsem si. Jen já. “Už jsi tu.” Tělo zase rozjelo smršť kontrakcí. Porodní asistentka zachytila růžové tělíčko do svých rukou. Měla jsem polevici Martina a v zádech dvě ženy, které budu mít navždycky místo v mém srdci za to, jak mi umožnily prožít tento hojivý proces, během kterého odešly bolavé vzpomínky spojené s předešlými porody, se zásahy zdravotníků, řízeným tlačením, nástřihem, poraněním těla i duše, rutinními postupy a nevyžádanými radami. A tak jsem se spolu s Mariánkem znovu narodila i já. 

Všechny mé porodní příběhy v tu chvíly splynuly v jeden jediný životní příběh. Ta malá, zrovna zrozená, duše mi totiž přišla mimo jiné ukázat, že to všechno předtím nebylo marné, že ten umělý oxytocin, epidurál, injekce do zadku, o které jsem nevěděla, co je zač, řízené tlačení, nástřih, obrovské poranění, revize dělohy a ani to mimoděložní těhotenství na startu mého mateřství nebylo marné. Bylo to vše součástí mé cesty, která skončila konečně přirozeným porodem, který vše zhojil. Ne tak, že by mé předchozí porody přepsal nebo vytěsnil, ale spíše je pomohl usadit na správné místo v mé hlavě jako vzpomínku. Na místo, kde se nevyskytuje slovo trauma, ale kde je velké pokorné přijetí života se vším, co přináší, jako cesty poznání. 

A tak dnes na minutu přesně v obýváku plném dětí, ukončuji symbolicky celou kapitolu svého mateřského dozrávání. Dnes tady není porodní ticho a novorozeňátko. Dneska je tu náš denní kravál a spokojené batole a jeho sourozenci. Moji průvodci. Beru do náručí Mariánka a objímám jej se slzami v očích jako před rokem. Tehdy se na mě poprvé podíval a potom spokojeně usnul. Dneska si strčil do pusy kousek rohlíku a spokojeně zamlaskal, přitom se na mě usmál jako by věděl, co mi všechno dal.

Společně s ním jsem s léčivým pláčem objala ostatní děti hrající si na koberci. Jednomu po druhém dala pusu a vduchu i jim poděkovala za všechno, co pro mě udělaly a za to čím jsem si díky nim prošla.

A když nastal ten okamžik, kdy se rok s rokem sešel. Sedli jsme si s dětmi na místo, kde se Majáček narodil a všichni jsme se objali.

foto: Martin a Lulu Sutton

Je večer. Zrovna jsem se vrátila z porodnice. Nůžkama odstříhávám ze svého zápěstí náramky z předporodního rituálu, které jsem nosila na podporu ženušky v těhotenství. Svlékám se a hážu všechno oblečení rovnou do pračky, potřebuju se zhluboka nadechnout. Pouštím si sprchu na vlasy a přitom si na chvilku uvědomuju každou kapku vody, která ze mě smývá další porodní příběh, jež se mi zapsal přímo do srdce. 

Každý porod mě vrací k podstatě našeho bytí tady na zemi a ukazuje mi, že materiální svět je jen pozlátko, které je sice jednoduše pochopitelné a lákavé, ale žít jen v něm člověku vlastně nestačí. Dříve nebo později každému dojde, že nasávat i to, co je neviditelné jako sám život, je cesta k naplnění našich srdcí láskou, vděčností, vírou a ohleduplností k jiným tvorům! Jsem strašně ráda, že mě to naučily mé porody a že ty zázraky zrození mohu stále prožívat s jinými ženami. Vídím přicházet čisté duše do našeho světa. Vidím, jak se mění žena v matku, muž v otce a uvědomuju si, že to je ta drsně krásná realita, kdy se z bolesti rodí láska.

V životě nejsou pouze bezbolestné okamžiky. Člověk totiž potřebuje kontrast, aby mu došlo, že žije.

Stojím v koupelně před zrcadlem, koukám na sebe a cítím, jak je má mysl propojená s nekonečnem, jak ve mně doznívají události posledních dvou dnů. Suším si ručníkem vlasy a pomalu vystupuju z role duly a vracím se do sebe, abych mohla být zase jen neobyčejně obyčejná ženská ve svém životě. 

Když odcházím od “znovuzrozené” ženy, vždycky pozoruju svět kolem sebe jako bych jej viděla poprvé. Po těch dlouhých porodních hodinách, během kterých utíká čas úplně jinak, odcházím domů unavená a smířená s tím, že vše proběhlo přesně tak, jak mělo a že neexistuje žádné coby kdyby, a to se snažím taky předat vždy svým ženuškám. Chci, aby si uvědomily, že i přesto, že porod neproběhl tak, jak si přály, mohou ho přijmout jako zkušenost. A já jsem zde stále pro ně, abych jim byla v tomto hojivém prožívání nápomocná.

Přijmout, smířit se, žít. A pokud to nejde tak hladce, nebát se o tom mluvit.

V autě si sednu za volant a než nastartuju, trochu si popláču. Štěstím, láskou, bolestí, hrdostí, nadějí, někdy naštváním, dojetím... Se slzami odchází i emoce, které patří k porodnímu příběhu. Pomalu pouštím napětí, které se ve mně s blížícím porodem vždy objevuje a které mě udržuje v pohotovosti a bdělosti. Oddechnu si, nastartuju motor a jedu domů.

Po sprše si lehnu do postele, obejmu své děti, koukám do stropu dokud neusnu a mezitím si přehrávám v hlavě jednotlivé okamžiky porodu jako scény nějakého filmu. Přitulím se k Mariánkovi a vnímám, že už jsem zase tady pro ty, které jsem přivedla na svět já. Bez nich bych nebyla taková. Díky nim naplňuju svůj životní příběh, ve kterém se denně rodí nádherné chvíle po těch bolavých.