Už jsem dlouho nenapsala žádný porodní příběh. Ne proto, že by porody, u kterých jsem doprovázela nebyly ničím výjimečné. To vůbec, jen jsem si nebyla jistá, jestli mám příběhy pouštět ven, protože mohou narušit intimitu rodin, které doprovázím. Nemůžu vždy napsat úplně všechno a často volím citlivě slova, bilancuju na hraně soukromí, ale cítím, že je důležité je sdílet, ať si říká, kdo chce, co chce. Promítat vám skutečné lidské příběhy, které jsou uvěřitelné, může měnit váš pohled na rození dětí, může inspirovat partnery a rodiny, může poukázat na to, jak něco obecně přijímané je někdy jen hloupým zvykem a naopak to, co je považováno za alternativní, by mělo mít šanci více prorůst do naší přirozenosti. Každý skutečný příběh má sílu měnit pohled na svět, zvláště, když se v něm rodí nový život. Třeba i tento, ve kterém se nádherně projevilo mateřství na druhou a podpora matky věnovaná dceři.

Když mě Andrejka poprvé na jaře kontaktovala, byla asi ve 3. měsíci těhotenství a my se od té doby pravidelně vídaly a poznávaly. Protože jezdila zdaleka, pokaždé spolu s ní za mnou jezdila její maminka jako doprovod, a tak jsme se sladily nejen s Andrejkou, ale i s Janou (maminka). Ta mi hned na konci první schůzky upřímně přiznala, že byla k dule skeptická, (když ji Andrejka řekla o svém přání, pomyslela si:”Co si to ta Andrejka zase vymyslela!”) ale během našeho prvního povídání svůj názor změnila a řekla mi snad každou další schůzku, jak je ráda, že si mě Andrejka našla. Asi na třetí schůzce jsem se jich bez promyšlení předem zeptala, zda neuvažovaly o tom, že by byly spolu i během porodu. Vnímala jsem mezi nimi silné pouto. Janě se zasklily oči, sama by to dceři nenabídla, nebyla si jistá, zda by to u porodu zvládla a Andrejka se jí zase obávala požádat, aby nebyla odmítnuta. Cítila jsem, že bych je měla obě podpořit. Vznikla z toho dojemná chvíle pro nás všechny. A mě, přiznám se, dost hřála myšlenka o propojení holčiček v bříšku s babičkou, matky s dcerou a pocit, že ženy v této rodině ještě více posílí své pouto.

Zajímavé, že pár týdnů na to jsem jela na workshop mexické porodní báby Angeliny Martinez, která nám předala informaci, jak důležitou úlohu u porodu v Mexiku sehrává matka rodičky. Úplně jsem se zaradovala, že mi do života přišly tyto dámy a že to vnímám stejně jako porodní bába z Mexika, jejíž tradice říká, že si matka a dcera mají před porodem vyčistit vztah, aby porod mohl hladce probíhat. Vnímám, že v naší společnosti bývá vztah matky a dcery v dospělosti spíše komplikovaný a babička není u porodu zrovna běžná, ale ty dvě k sobě tak v životě patří, že jsem si nedokázala představit, že by se u porodu rozdělily.

Mluvily jsme spolu o psychicky i fyzicky bolavém prožitku z prvního porodu. Andrejka se nebála před mámou mluvit a ta ji poslouchala, nezlehčovala to, co její dcera prožila a pohladila slovem, jak jen mohla.

Říká se, že krásný porod dokáže zhojit rány z porodu předešlého. Je to pravda, stejně jako to, že se v těhotenství otevírá spousta ran z předešlého porodu, kterým buď žena podlehne, nebo si uvědomí, že už to nechce jako minule. Díky zkušené dule nebo porodní asistence však přijde na to, že ještě lepší variantou je myslet na to, jak by to tentokrát chtěla, díky čemuž se může věnovat sobě a miminku v bříšku v přítomnosti. Je důležité nevracet se ke staré bolesti, ale zpracovat ji do prožitku, ze kterého se stala zkušenost a učinit rozhodnutí, že teď to chci jinak a krůček po krůčku si jít pro uzdravující porod. 

Do 36.tt jsme se připravovaly především na přirozený porod, než se jedna z holčiček otočila hlavou nahoru. Náhle byl ve hře opět císařský řez, kterému se chtěla Andrejka vyhnout. Jenže vše mělo být za-hlazeno dalším císařským řezem a laskavější adaptací, nikoli přirozeným porodem, který by v tomto případě asi jen přelepil nezhojenou ránu na srdci. Ale to už se nedozvíme.

Na poslední návstěvě v 34.tt mi ženy řekly, že Jana k porodu nepůjde a že bude raději hlídat vnoučka, aby o něj nemusela mít Andrejka během porodu obavy. Přišlo mě to líto, ale úplně jsem respektovala jejich rozhodnutí. Došlo mi rychle, proč se jedna holčička otočila hlavou nahoru. Cítila strach své mámy a úzkostlivou potřebu si vše dopředu přichystat bod po bodu, což u přirozeného porodu, který se může rozběhnout kdykoliv, tak úplně nejde. Andrejka potřebovala vědět, co bude s jejím synkem a také potřebovala v nemocnici echt citlivou péči, kterou můžete domluvit jen pokud nejde o akutní zákrok, který u porodu dvojčátek často visí ve vzduchu.

Na poslední schůzku ženy nedorazily. Nevyšel ani jiný termín, a tak jsme komunikovaly na dálku a otevřely ještě jedno bolestivé místo, které mi úplně vysvětlilo Andrejčiny obavy a pocity. Ale to už je moc intimní. Vlastně bych díky tomu ještě jednou zdůraznila, že v těhotenství se ženě nabízí k vyřešení spousta kostlivců a že je možné je vyřešit a že příprava na porod není jen o nákupu výbavičky pro miminko. Moje služba taky není ryze dulí, nejsem jen zázemím u porodu, ale pomáhám vymotávat také životní nitky, které se s blížícím porodem uvolňují a velmi citlivě je spolu zatahujeme. Porod už je jen sladkou tečkou, ne vždy jednoduchou.

Den před plánovanou sekcí mi Andrejka oznámila, že manžel u ní nebude, protože je nachlazený a jestli bych s ní nešla na operační sál já. Manžel... hmmmm... zajímavé, že muže jsem u tohoto porodu vůbec nevnímala, většinou to mám naopak. A když jsem se s ním před porodem seznámila, bylo mi jasné, že ani on necítí, že by u něj měl být. Jeho role byla přivézt, dovézt, zajistit... postarat se o vše materiálně, pobýt se synkem a vůbec nevstupovat do ryze ženské události, ke které má respekt.

Úplnou náhodou jsem měla možnost mluvit den před plánovanou sekcí se staniční sestrou z fakultní nemocnice, a tak jsem se jí o Andrejce zmínila a domluvily jsme citlivější přístup u porodu a zarezervovali bondovací pokoj, do kterého nás pustili už ráno a kde jsme mohli v soukromí čekat na císařský řez. 

Andrejka byla v 39.tt, což je u vícečetného těhotenství úžasný výkon. A její muž, který si s sebou přivezl i svého otce, jí právě oznámil, že nechce po porodu bonding na své hrudi. Uviděla jsem její prosící oči a byla bych to pro ni udělala, ale v hlavě se mi objevil obličej její mámy. Ta byla hodinu cesty vzdálená a po noční, ale my se rozhodly to risknout a poprosily jsme anesteziologa, který zrovna přišel zkonzultovat druh anestezie, aby vzali Andrejku na sál jako poslední v pořadí a zavolali jsme babičku k porodu.

Čekání se táhlo, ale načasování nemohlo být lepší. Jana stihla přijet těsně před porodem. A tak Andrejka mohla vydechnout a soustředit se na holčičky a jejich zrození. 

Pro mě to byla první přítomnost u sekce. Na sále panovalo velmi vřelé prostředí, všichni byli úžasně profesionální, usmívali se a komunikovali, jak s Andrejkou, tak se mnou. Tvořili jsme tým, ve kterém každý dělal, co měl, aby máma i děti byly spokojené.

Holčičky si vybraly, že si touto zkušeností projdou. A Andrejka to přijala. A my všichni jsme se jí snažili poskytnout nejlepší zázemí. První holčička Amálka po vytažení z bříška poplakávala se zavřenýma očima. Bylo znát, že tím, že byla natlačena hlavičkou do pánve, byla připravena jít ven. Zato ta druhá Adélka, co špulila na doktora zadeček, měla široce otevřené oči a jen na nás nevěřícně koukala. Obě lékař ukázal mamince, proběhlo minutové dotépání pupečníku (alespoň něco) a pak si je vzali na ošetření do místnosti, do které pustili jejich tátu a babičku a já držela jejich mámu za ruku. Za chvilku je přinesli a položili k Andrejčinému obličeji, u kterého se plačící Amálka ihned uklidnila. 

A pak jsme rychle vzali děti, tatínek s dědečkem si je vyfotili a babička se už na bondovacím pokoji svlíkala, aby je mohla mít na svém těle, zatímco nahoře se dokončovala operace. Nebyl to klasický bonding kůži na kůži, ale nemohl být v tu chvíli dokonalejší. Jana byla tam, kde už dávno předtím bylo vyšší mocí rozhodnuto, že bude. Andrejka spokojeně dospávala únavu a po očku sledovala svou mámu držící své děti.

Když chlapi odjeli, začaly jsme holčičky přikládat Andrejce. To bylo radosti, když se ta první přisála. Žádné kloboučky jako minule, žádný stres, měly jsme celou noc na to, aby se to holky na pložších bradavkách v klidu naučily pít a Andrejce se velmi rychle spustila laktace. Jana večer odjela a my celou noc makaly, aby se holčičky jen kojily a měly se na tom světě hezky bez dokrmů nebo glukózy.

Další den v jednu odpoledne mě přišla vystřídat Jana a byť nebyl k mání nandstandard, zdravotníci si uvědomili, jak důležité jsou po porodu dvojčat ruce navíc a ubytovaly matku, dceru a holčicky na oddělení šestinedělí na dvoulůžkovém pokoji, aby mohly zůstat spolu. Odjížděla jsem unavená a spokojená. Vděčná jako vždy a šťastná za podporující chování celého personálu, který se zdržel nevyžádaných rad a respektoval náš rytmus.

Děkuji.... Bylo to něco! Těhotenství, propojení ženské linie, přirozenost po císařském řezu, klid, přijetí, únava, která mi umožnila cítit naplnění až po okraj. A taky inspirace ve vztahu máma a dcera, a tak jsem té svojí mámě musela alespoň zavolat a promluvit si s ní, protože jsem to už dlouho jen tak neudělala.

a ještě jednu fotku si neodpustím a už končím...

Denní směnu střídá noční. Vítejte ve světě kojící matky. Ale nechci, aby to vypadalo jako stěžování na kojení. Já jsem totiž moc dobře věděla, do čeho jdu, protože jsem to zažila už několikrát. Ale na druhou stranu jsou tisíce žen, pro které je to poprvé a mohou se cítit zmatené, protože si kojení po porodu doslova vybojovaly, a teď je začíná obtěžovat a bolet, a ony ze svých pocitů mohou být frustrované. Bojí se kojení omezit, protože znají jen dva ortodoxní názory. Buď, že by měly přestat, protože to tak velkému dítěti nic nedává a nebo naopak kojit do samoodstavu. Ale co když to lze jinak s ohledem na oba dva účinkující.

Je tady ještě jedna možnost, která z kojení přestane dělat pocitově otročinu a vrátí zpět ty chvíle, kdy s láskou pozorujete přisáté batole, ve kterém už nespatřujete zloděje vaší noční regenerace. Tou je ukončení nočního kojení. Co je tím vlastně myšleno? Jedná se o takové nekojící okno v délce 6 hodin, které umožní mámě nabrat sílu. Večer uspíte u prsa jako normálně a v 5 ráno už zase kojíte. Někomu může vyhovovat přiložit dříve nebo později. Je to individuální. Důležité je využít tento časový prostoj ke spánku.

Přicházím s tématem pro laktační poradkyni ožehavým, ale cítím, že podpora při omezování kojení je stejně důležitá jako ta poporodní, kdy kojení zachraňujeme. Nenechte se mýlit, laktační poradkyně by vám měla umět pomoci i s tím, jak kojení přizpůsobit ku prospěchu všech a nebo taky s tím, jak už se konečně po těch měsících a letech vyspat celou noc.

Otázkou je, zda existuje nějaká hranice, kdy dítě pochopí, že už nedostane to, na co bylo od narození do teď zvyklé? Kdy pochopí, že máma si nechá svá prsa v noci jen pro sebe? A co laktace? Nedotkne se jí to?

Z mé zkušenosti k tomuto kroku musí dítě uzrát. Samozřejmě, že nejlépe samo, ale to není v době, kdy se na vás noční kojení začíná podepisovat, běžné. Mělo by být ve věku, kdy už přes den dostatečně jí a přijímá tekutiny. Mělo by umět reagovat na základní požadavky rodiče jako:” Přines mi prosím tu kostičku, hoď kuličku tady do kelímku, odnes ponožky do špinavého prádla.” Mělo by také jednoznačně rozumět tomu, co znamená slovo “NE”. 

Objektivně by mělo mít alespoň 18 měsíců a víc, ideálně dva roky, ale vím, že kvůli dvouleté hranici, která připadá ženám nedosažitelná končí s kojením ještě dříve než v roce a půl, proto nabízím podporu s rokem a půl. Dřív noční odstavení nedoporučuji, protože na něj není prostě zralé. A pokusy o noční odstavy v dřívějším věku selhávají a všichni zúčastnění se zbytečně trápí.

Chci zdůraznit, že neposkytuji návod k úplnému odstavení dítěte, ale píšu své postřehy týkající se ukončení nočního kojení, které velmi podstatně snižuje kvalitu života matky. Po nočním odstavu doporučuji dále kojit, protože mateřské mléko zůstává nadále tou nejcennější tekutinou, kterou trávící systém dítěte přijímá. 

Noční odstav u zralého batolete velmi pozitivně přispívá k dlouhodobému kojení. Vyspaná máma spíše ráda nabídne prso kdykoliv si dítě přes den řekne a ještě si bude kojení užívat jako intimní chvíli, než žena na pokraji nervového zhroucení. I tady totiž platí to věčně omýlané:”Spokojená máma, spokojené dítě.”

A teď přijde to nejtěžší a nejpodstatnější, a to svobodné rozhodnutí matky noční kojení ukončit a zajistit si přitom dostatečnou podporu partnera, který bude trpělivě bdít s ní během prvních třech nocí (plus mínus), když se bude dítě budit neklidné. Může se vztekat, protože mu sáhnete na příjemný návyk, kterého se nebude chtít jen tak vzdát. Ale klidně se může stát, že to proběhne úplně klidně. 

Pamatujte na to, že jen v láskyplné náruči dítěti dojde, že tekutá láska není jediná, kterou mu máma nabízí. 

Otec je v tomto směru také důležitý prvek. Může nabídnout náruč ženě, kterou posiluje vědomí, že stojí za ní a ona na to není sama. A navíc je to velké rozhodnutí, partneři by měli stát po boku jeden druhému.

Než nastane ta noc, měla by žena s dítětem celý den mluvit a připravit sebe i jej. Nevadí, že si dítě nedokáže představit, co jej čeká. Žije sice přítomným okamžikem a ta informace je pro něj abstraktní, ale podstatné je, že k němu plyne energie, která jej na tu velkou událost chystá. Tulte, hlaďte, mluvte... ostatně totéž budete dělat v noci, kdy si dítě spojí tyto laskavé projevy s vaší náručí. U posledního večerního kojení pokračujte v povídání o tom, jak se budete celou noc tulit, ale prso dostane až ráno. Je důležité si také stanovit hranici, kdy budete nejdříve po noci kojit a s touto hranicí moc nešoupat. 

Přijde noc a první probuzení na kojení, pokud jste rozhodnutá, necouvnete. Pokud couvnete, sama sobě podkopávate autoritu a necháváte dítě posouvat stanovené hranice. Pokud jste připravená, že k pláči a vzteku může dojít, vydržíte první noc a už necouvnete ani ty další. Nechcete přeci vaše dítě zmást. Je důležité nejednat zkratkovitě a být klidná.

Pokud to citově nezvládáte, domluvte se s partnerem, že vás v noci zastoupí a jděte spát jinam. S vaší důvěrou to spolu zvládnou. A ráno si užijte kojení a dítě pochvalte, jak to krásně zvládlo. 

Kdybychom žili v ideálním světě, vyšleme dítěti signál, že už to v noci nedáváme a dítě by nás poslechlo a spalo celou noc. Nicméně nežijeme ve fikci a já se snažím tímto článkem zachránit dlouhodobé kojení ženám, které v noci místo spánku uvažují, že už kojit přestanou úplně, protože už to nezvládají. Popisuji nejen svou vlastní zkušenost, ale také zkušenost laktační poradkyně, která tímto přístupem zachránila mnoha ženám a dětem kojení v dalších měsících.

V ideálním světě jde vše samo. V tom reálném, pracujeme, staráme se o své další děti, o rodiče, potřebujeme prostor pro sebe a partnera.... a na to vše potřebujeme sílu.

Nemusíte se bát o snížení laktace, po 18 měsících kojení, už vaše tělo přesně ví, jak má reagovat na poptávku mléka a jeho nabídku.

A co přes den? Kojit kdykoliv si řekne? I ve dvou nebo třech letech? I když se na nás dokonce jiné kojící matky dívají, jakože tohle už je přes čáru? Nebo kojit jen v soukromí? Nebo kojení ukončit?

Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Je to úplně individuální a záleží jen na tom, jak to žena cítí a dítě si žádá či ne. Myslím, že s ukončením kojení je to stejné jako se začátkem kojení. Žena by měla chtít a vzít v úvahu prospěšnost kojení a nekojení pro dítě a sebe. Pokud cítí, že to pro ni není snesitelné, měla by mít možnost se rozhodnout, že kojení ukončí a neměl by ji nikdo soudit. Řeči okolí by do tohoto rozhodnutí neměly být vůbec brány na zřetel. 

Já jen poradím:”Nedělejte to zbytečně brzy a pokud nad odstavením uvažujete, raději kontaktujte laktační poradkyni, která vám pomůže vaši situaci uvidět třeba i z jiného úhlu a pomůže vám najít řešení vaší situace.