Kolikrát se vám povedlo vylít si svůj vztek na druhé? A kolikrát vám to potom bylo líto? Mě pokaždé. Proto jsem si tyto reakce začala hlídat. Ještě se mi stane, že vybouchnu, když mám nutkání mít doma uklizeno a dětským pokojem neprojdu k oknu, aniž bych si nemusela razit cestu v hračkách po kolena. Ale říkám si na uklidnění, že v tomto směru není náhoda, že je nás doma tolik. Ze ženy, která milovala vůni Sava a absolutního pořádku, se stala matka 5 dětí, která neustále hledá rovnováhu mezi pořádkem v domě a v sobě.

Můj život je trochu jako orientační závod, ultramaraton, skok daleký a potápění, protože denně hledám směr, nemůžu si jen tak odpočinout a často se musím znovu a znovu odrážet ode dna. Ale zase mám spoustu fanoušků, spoluhráčů a trenérů v jednom a našemu týmu se viditelně daří, což mě dost podporuje v tom, že to děláme dobře a že se zlepšujeme.

Když jsme my mámy unavené, nespokojené a bolavé. Když už nemáme, kde brát, a proto už nemůžeme ani dávat, začneme ztrácet kontrolu nad svým chováním, děláme věci, které nás následně mrzí a nejblíž na ráně jsou naši nejbližší. Když svým vztekem ublížím dětem, nemůžu večer usnout. Když zhasínám spící Evelínce lampičku a pozoruju, jak pravidelně oddychuje, nechápu, jak jsem na tak něžné stvoření mohla dneska křičet.

Před pár lety jsem četla knihu od Naomi Aldort “Vychováváme děti a rostem s nimi”, nakoupila jsem taky několik výtisků a blízkým ženám ji dávala k Vánocům se slovy “až tohle přečteš, nebudeš už muset číst o dětech nic jiného”. Mé nadšení se však brzy schovalo za rutinu běžných dní a byť si pamatuju to nejdůležitější sdělení, a to zastavit se a uvědomit si, že moje reakce není na dítě, ale na sebe, zbytek mi nějak přestal jít. Pozvolna nebyl čas to aplikovat, a tak jsem zas a znovu svou nenáladu začala přenášet na děti a nemohla si pomoci. Večer jsem uléhala s pocitem, že jsem jako máma selhala. Nade mnou stála Naomi se vztyčeným ukazováčkem a mě bylo zahanbeně z toho, že i přesto, že mám dobré informace, nedaří se mi je realizovat v životě.

Mám pocit, že problémem v našich končinách je přemíra informací a naše touha je všechny znát. Je už zkrátka tak trochu přeinformováno, spousta knih, ebooků, webinářů, článků, programů o výchově a nevýchově. Spousta hodin strávených nad něčím, co vyprchá v praxi rychleji než uvaříte oběd. A za tím vším spousta bezradných rodičů, kteří zjistili, že jim to zase nefunguje. No jasně, že nefunguje, protože v rodičovství může fungovat jen to, co vám teče přímo ze srdce a ne z hlavy. A tak máte dvě možnosti. Buď neustále číst a pátrat venku, anebo žít a šlapat si svou cestu a vším ostatním se jen inspirovat.

A já vám teď krátce napíšu, co pomáhá mě, když jsem těsně před výbuchem nebo když řeším s dětmi nějakou nepříjemnou výchovnou situaci a jsem kousíček od toho, abych na ně navalila celou tíhu své nepohody. Když s nimi mluvím, představím si, že to jsem já v jejich věku. Jak bych asi chtěla, aby se mnou mluvila máma? Jak jsem se cítila, když mi byl udělen políček nebo na mě někdo křičel, vyčítal, vyhrožoval? A ono to vůbec není od věci, protože, jak už jsem psala, nakonec stejně trestáme sami sebe, takže se na to podívejme i svýma dětskýma očima, ještě dřív než přijdou výčitky.

A tak se opět vracíme k té věčně omýlané sebelásce, o které čítáváme a nevíme, co s ní a jak na ní. A přitom naše děti nám denně ukazují, jak vyléčit své vnitřní dítě a postoupit zas kousek na cestě k vlastnímu sebevědomí.

Vím, že skrze naše děti můžeme růst, Naomi ná pravdu. Nesmíme si však z nich udělat filtr našeho života, naházet na jejich bedra naše problémy a mít pocit, že je uklizeno. Děti jsou zrcadlem nás samotných, byť před ním chceme občas zavřít oči. A taky jsou takovým katalyzátorem. Pochytají škodliviny a očišťují nás rodiče. Ne tím, že absorbují naše nečistoty, ale že je dokáži přeměnit na to, co je nám k užitku, třeba na pochopení, uznání a lásku. Ale tou hybnou silou jsme pro sebe my sami.

A teď už je to jen na vás.

Sdílení ze života. Možná by spousta z vás řešila situaci, kterou níže popíšu, jinak. Ale já jsem pro tentokrát se sebou spokojená. Ono říct to nahlas na ulici plné lidí není úplně jednoduché. Chtělo to sakra odvahu a vědomí, že je vám úplně jedno, co si o vás řeknou ostatní, a to je pro mě stále výzva! Řídila jsem se intuicí, která mě vedla k tomu vyřešit problém hned, abychom si jej nenesly s Evelínkou domů. Abych nikoho nemusela stavět na hanbu před ostatními členy rodiny.

Dneska to je vlastně i o lásce, rodičovství, odpovědnosti za to, co řekneš a o tom, jak děti neustále testují své rodiče a jejich reakce.

Šly jsme s Evelínkou (8 let) ze školy a ona mě požádala, zda bych jí nevzala aktovku. Odmítla jsem, protože tomu předcházelo několik rozhovorů o tom, že by neměla denně do školy tahat všechny pomůcky kvůli váze aktovky, a že by se měla naučit věci chystat podle rozvrhu. Tvrdila mi, že aktovka není těžká a že si věci chystat nebude, protože je to pro ni ztráta času.

Poté, co jsem jí sdělila, že jí nepomůžu, mi řekla:”Mami, ty jsi “p”!” Řekla jen to písmeno a zamrzla. Ani nevím, kde se ve mně vzala ta duchapřítomnost, ale podívala jsem se na ni a nahlas před kolemjdoucími jsem se jí zeptala: ”Chtěla jsi říct, že jsem PIČA?” 

Bylo vidět, že je jí to nepříjemné, zčervenala v obličeji. Kývla nesměle a oči se jí zalily slzami. Rozběhla se ke mně a objala mě říkajíc “promiň, maminko”. 

To slovo nahlas, to je fakt síla, má to šíleně negativní energii, kterou jen tak nevezmete zpět. Fakt drsné, ještě navíc řečeno něžnou maminkou.

Viděla jsem na ní hned, že tohle si o mě vůbec nemyslí, že mi chtěla ublížit, a že to zabolelo víc ji samotnou, protože “tohle o mé milované mamince přeci nikdo nemůže říkat, ani já!” Jenže jednou vyřčené už nevezmeš zpět a může ti to změnit život. A tohle se dneska dcerka moje naučila. Super lekce!

Nechci ji ani ostatní děti učit, že myslet si můžou cokoliv, ale říct jen něco. A sama vím, že vyslovením myšlenky se mnohdy sama poznám lépe. Že držet to v sobě a vypustit, je ohromný rozdíl. Proto jsem to dotáhla do konce a díky tomu Evelínka sama pochopila a rozhodla se na základě vlastní zkušenosti, že tak mluvit o nikom nechce a konečně, že si to o nikom ani nechce myslet.

Rozhodně bych nebyla nadšená, kdyby se naše děti projevovaly nadávkami. Ale učit je, že se to neříká a občas to sama použít, to je prostě alibismus. Jediná cesta je o tom s nimi mluvit jako o všem, co je součástí života, a nepřikládat tomuto způsobu revolty zbytečnou váhu a umožnit jim to vyslovit, nastavit zrcadlo, aby si uvědomily, že mluvit sprostě zas tak cool není, že je to vlastně něco, co vás nijak neposílí, spíš to vypovídá o vlastní pitomosti.

Co je třeba místo zákazů naučit, že zodpovědnost za to, co řeknou, je na nich.