Evelínka odjela s mojí sestrou k moři. Těšila jsem se na to stejně jako ona, protože jsem už nějaký čas cítila, že si od sebe potřebujeme oddychnout. Moje dcera je silná osobnost vyrůstající mezi samými kluky. Má ostré lokty a v situacích, kde fyzická síla proti bratrům a bratrancům nestačí, velmi přesně bodne slovem nebo dobře mířenou myšlenkou. Jenže stejné zbraně dokáže vytáhnout i proti mě a teď bylo zrovna takové náročné období, kdy je vytahovala často a já taky, takže představa, že budu 10 dní matkou „jen“ třech synů, byla pro mě více než lákavá.

Hned další den po jejím odjezdu jsem si uvědomila, že je doma úplný klid, který trval po celou dobu, co byla pryč. Nikdo nikoho neprovokoval, nemusela jsem řešit žádné spory a necítila jsem se psychicky vyčerpaná z věčného napomínání těch dvou nejstarších, aby se k sobě chovali hezky. Šimonek se krásně staral o dvojčata a užíval si čas na vlastní hry bez omezování osobní svobody svou sestrou nebo naštvanou matkou.

Nedělám si iluze. Není to jen Evelínkou. Kdyby odjel Šimonek a ona zůstala doma, dny by měly pravděpodobně podobný průběh. Děti už jsou prostě takové (haštěřivé), v jedné chvíli se milují a v druhé nenávidí. Jeden večer si zalezou spolu do postele a ten druhý by nejraději spolu nesdíleli ani pokoj. Když však na 10 dní odjede ta, kterou jde nejvíce slyšet, dům jako by utichl.

Uplynulo pár dní a já už začala přemýšlet, jak se asi má, co dělá, jestli má dostatek lásky a péče, jestli už přestala kašlat a vůbec, přiznávám, ta moje malá sebevědomá holčička mi začala scházet. Život v „mužské“ domácnosti byl hrozně jednoduchý, přímočarý a příliš harmonický. Došlo mi, že mi chybí zrcadlo, které mi Evelínka denně nastavuje. Zrcadlo, díky kterému mám možnost uvidět samu sebe a své chyby, které tak mohu napravovat.

Velmi mi chyběla a přesně toto jsem potřebovala pocítit. Ano to, co mi v poslední době vadilo, nebyl křik a pláč, který má dcera způsobovala sobě a bratrům, ale já sama jsem si vadila tím, že jsem se s tím nedokázala srovnat. Mé rodičovské ego, s nenaplnitelnou touhou po harmonických dětech, za každou cenu trvalo na zachování nastavených pravidel, aniž by byly sladěny s možnostmi mých dětí. A tak se mi prostě jen stalo to, co se logicky stát mělo. Běžela jsem proti zdi a narazila do ní. A byla jsem z toho vyčerpaná.

Vždycky mi bylo jedno, jestli se mi narodí syn nebo dcera. I když ano taky jsem ve skrytu duše toužila mít holčičku jako všechny nastávající maminky.  Proč to tak máme? Teď můžu se stoprocentní jistotou napsat, že každá žena si zaslouží porodit a vychovávat dceru, protože syn jí nikdy neozrcadlí samu sebe právě tak jako dcera. Není to jednoduché, jde o každodenní střet stejných a zároveň protichůdných principů a názorů, sil a energií. Ale stojí to za to. Je úžasné mít dceru!

PS: Byla jsem tyto prázdniny i 14 dní bez Šimiho. Doma také zavládl klid, ale ne takový absolutní. Tušila jsem to.

Chtěli jsme třetí děťátko a dostali jsme shůry dvě. Máme dva nádherné chlapečky, kterými jsem si dosnila všechny své mateřské nenaplněné sny a touhy. Dvojčátka!!!

Říká se, že těhotenství s dvojčaty je větší zátěž pro organismus, tudíž psychika matky může dost utrpět. Všichni, počínaje gynekologem, vás od samého začátku straší, že je to těhotenství rizikové, že vám hrozí předčasný porod, těhotenská cukrovka a hlavně na samém konci císařský řez. I já se proto nechala na začátku strhnout tím uměle přiživeným strachem a byla jsem ve stresu, místo abych se radovala, jakéže se mi dostalo jako ženě pocty, že budu moci uvnitř svého těla nosit zároveň dvě bytosti, které se nechtějí narodit jedna bez druhé. Naštěstí jsem se zklidnila a začala naslouchat sobě a svým instinktům, přestala jsem číst články o dvojčatech a posílila v sobě důvěru, že se věci dějí tak, jak mají a že se mi dostává toho, co mám zažít. Začala jsem se radovat a těšit a přestala jsem se bát. Jen jediný strach ve mně zůstával trochu déle, a to strach z císařské řezu, ale i ten se mi podařilo zlomit. Ale přiznávám, obava se vrátila ke konci těhotenství a já se musela opět srovnat s tím, že miminka si samy zvolí svou cestu, jakou se chtějí narodit. 

Těhotenství s dvojčaty mi otevřelo nové obzory. Pocítila jsem nové krásné pocity spojené s mateřstvím. Celé těhotenství probíhalo ukázkově a děti rostly podle norem pro jednočetné těhotenství, byly tedy veliké a zdravé. A já byla šťastná. Koupila jsem si Mexickou bolu, abych dětem jasně naznačila, že budu dělat vše proto, aby se narodily přirozeně. Navštívila jsem seminář limbického otisku, díky kterému jsem prožila svůj vlastní porod bez stresů, a tím jsem se ujistila, že své dvě děti v bříšku nesmím stresovat a nebudu jim nakládat, co jim nenáleží. Převzala jsem za sebe odpovědnost a odmítla test na těhotenskou cukrovku, neboť nebyl důvod jej podstupovat, cítila jsem se silná a zdravá. S dětmi jsem se snažila celé těhotenství komunikovat. Pohlaví pro nás nebylo důležité, tak jsme si jej nechali až jako překvapení k porodu.

Fyzická zátěž byla opravdu veliká, ke konci těhotenství s nabranými 25kg jsem se musela šetřit, tělo začalo občas pobolívat a  hodně otékat, ale našla jsem jednu skvělou  paní fyzioterapeutku, která se mnou cvičila cviky Mojžíšové a masírovala mě. Po každé návštěvě u ní jsem byla jako znovuzrozená a ten pocit tělesné zdatnosti mi vydržel minimálně vždy další týden. Tatáž žena mi uvolňovala pánevní dno a díky tomu jsem se i úžasně rychle otvírala u porodu.

Poslední poradnu jsem absolvovala u svého lékaře v termínu 36+0tt. Monitory v pořádku, děloha klidná a děti koneckonců taky. Po vyšetření mi doktor sdělil, že jsem připravená rodit. Oj jaké překvapení. Ne tedy, že by můj fyzický stav za posledních pár dní ničemu nenasvědčoval. Tedy CS0 H1. Měla jsem se objednat ještě ten týden do porodnice, můj doktor byl přesvědčený, že to spěchá. Byla středa dne 17.7. 2013. V porodnici mě objednali do poradny na pondělí 22.7. A ještě jedna podstatná věc, Áčko stále hlavičkou dolů jako už několik týdnů a Béčko šikmo koncem pánevním. Mimiko B už několik měsíců měnilo polohu, cestovalo z příčky do šikmé polohy a já si tak přála, aby se tou prdelkou stočilo dolů alespoň na stálo. Vždyť já chci rodit přirozeně! Varianta první hlavičkou a druhý KP pro mě byla vždy akceptovatelná, nikdy jsem se nebála takto porodit, necítila jsem, že by to pro mě nebo děti bylo rizikové. Můj doktor mi vyhrožoval císařským řezem od půlky těhotenství, tentokrát mi chtěl dát trochu naděje a řekl, že plod B teda není jasná příčka, že je docela šikmo a že je to na mém uvážení a na úvaze lékařů v daném momentě porodu. 

Asi v polovině těhotenství jsme měli schůzku s primářem gynekologie ve fakultní nemocnici. Chtěli jsme se osobně domluvit na porodním plánu. Musím uznat, že je to sympaťák, který nevnímá ženy jen jako pacienty bez možnosti prosazení vlastního názoru. Domluvili jsme se, že mi vyjde vstříc a pokud bude vše, jak má, zažiju spontánní nevyvolávaný porod dvojčat v termínu, v jakém se samy děti rozhodnou, žádné tlumící léky a žádný umělý oxytocin v druhé době porodní. V případě nutnosti sekce, bude manžel u mě a po operaci budeme bondovat s dětmi na nadstandardním pooperačním pokoji. Jak mě uklidnilo, že v případě sekce nebudu nikde sama bez dětí a muže.  Domluvili jsme také, že u druhého plodu necháme dotepat pupečník, u prvního by to dle jeho názoru primáře (což je blbost, klidně by to u nás šlo). No a ještě jedna drobnost, slíbil nám, že si můžeme placenty dětí odnést po porodu domů. 

Dne 18. 7. 2013 (hned druhý den po poradně) před 4. hodinou ranní mi praskla v posteli voda :) Jejda překvapení!!! :D Žádné kontrakce, jen jsem teda byla trochu rozhozená, ještě je brzo, vždyť chci mít tříkilové děti, to je moje vytoužená meta! Vím, že už jsou dopečení, ale nebudou moc malí? Váhový odhad z předešlého dne byl 2500g a 2400g. A voda tekla a tekla. Nasedli jsme do auta a jen, co jsme vyjeli, přes cestu nám přeběhl obrovský pes, který vypadal jako bílý vlk! Nádherné znamení pro nás oba s Martinem! Celou cestu byly pravidelné kontrakce po 5 minutách, bolest se dala v pohodě snést. V porodnici jsme byli asi kolem páté. Sestra mi točila monitor a vyplňovali jsme papíry. V půl šesté mě odvezli na vyšetřovnu doktora, kde se mi začaly kontrakce stupňovat, co do rychlosti, tak rozsahu. Doktor mě vyšetřil, sdělil váhový odhad, podle něj něco pod tří kila každý :) a nález 3cm. No a teď to hlavní. Můžu rodit přirozeně? Pan doktor se mě s podivem dotázal: "A vy vážně chcete?" A já na to, že samozřejmě, pokud by to šlo. A on na to: "Šlo by to, B je šikmě KP, ale zkusíme to, jen vás musím upozornit, že při jediném zádrhelu uděláme akutní sekci.“ Chtělo se mi plakat štěstím. Následoval docela rychlý přesun na porodní box. Kontrakce po minutě intenzivní k nevydržení. Martin mě masíroval, co mohl, úleva přicházela na pár sekund. Monitory dětí se nedařily natáčet, nespolupracovala jsem. Natočení monitoru pro mě nebylo důležité. Já věděla, že jsou oba v pořádku! Jen už chtějí prostě ven, není důvod se obávat. Porodní asistentka se už na mě nemohla dívat, nevěřila tomu, že je to tak intenzivní. Mrkla do mě a celá překvapená mi řekla, že mám zašlou branku, ještě chvilku a rodíme a v tu chvíli jsem začala cítit tlaky na konečník, nešlo netlačit! Skočila jsem na porodní křeslo a už u mě stál doktor, na dvě kontra, možná tři bylo na světě naše třetí dítě! Chlapeček Kristián 2840g a 47cm Apgar skóre 10 10 10, narozen v 6.58 ráno. Neplakal, věděl, že jde na svět za námi a byl spokojený.

Hned jej vzali lékaři do péče. Musím přiznat, že jsem oproti svému dřívějšímu očekávání nechtěla malého hned na sebe. Byla jsem záhy úplně soustředěna na porod druhého miminka. Věděla jsem, že čím rychleji to bude, tím budeme všichni klidnější. Počet zdravotnického personálu byl obrovský. 3 dětští lékaři, 2 porodní asistentky, 3 gynekologové a pár přihlížejících z řad mladých doktorů, fakt nevím kolik, ale já jim to dovolila. Jen ať se všichni podívají, jak se přirozeně rodí dvojčata a že to jde! Dostavil se i pan primář. Oproti porodnímu plánu mi začali nasazovat oxytocin, porod se totiž zvolnil a zdravotníci nechtěli nic riskovat, nic jsem nenamítala, chtěla jsem mít i druhé děťátko venku a popravdě jsem je vůbec nevnímala. Stáhla jsem do svého nitra, naprosto soustředěna jen na sebe a miminko ve mně. Cítila jsem jemné tlaky na konečník, ale tlačit se mi nechtělo. Nejstarší a nejzkušenější lékař mi stále fixoval miminko v bříšku a připravoval toho mladšího doktora, který na to, co bude následovat, ale to jsem vnímala jen okrajově. Vybídl mě, abych si klekla a pomalu přitlačovala. V tu chvíli jsem byla někde ve vesmíru a neexistoval jiný středobod než já - rodící žena. Najednou žuch, všude plno vody, praskl plodový obal a hned se rozjely kontrakce. Lehla jsem si chtě nechtě na záda, starší lékař stále fixoval miminko přes bříško, mladší přichytil nožičky děťátka, které opět na dvě tři zatlačení vyklouzlo jako po másle a já jej dostala okamžitě na hrudník! Narodilo se nám čtvrté dítě! Další syn! Metoděj 2980g 47cm Apgar skóre 9 10 10, narozen v 7.28 ráno, ani on neplakal, protože mu bylo s námi hezky.

Nechali jsme dotepat pupečník, popravdě ani nevím, jestli dostatečně, protože jsem začala dojetím plakat a ňuchňat miminko v mé náruči. Pak mi jej vzali na změření a dostala jsem na chvilku Kristiána. No a nakonec mě ošetřili, neměla jsem nástřih, jen jemné poranění. No a pak mi tam všichni gratulovali a ten nejstarší doktor mi zašeptal do ucha: "Dobře, že jste se rozhodla pro přirozený porod!"  A já to taky tak cítila! Celé těhotenství jsem se na to chystala a děti mě vyslyšely!  A mě se tím splnil sen porodit s dvojnásobnou radostí! 

Z porodnice jsme odcházeli v pondělí dne 22.7. v 11.30, tedy přesně v době, kdy jsem byla objednaná na svou první nemocniční poradnu! .)

A ještě něco, když jsme projížděli úsekem mezi loukami, na jedné z nich hned u cesty seděly desítky čápů. V životě jsem jich tolik najednou neviděla. Takže i na zpáteční cestě se nám dostalo krásného znamení! Zatímco bílý vlk byl poslem všeho dobrého, čápi signalizovali úžasnou mateřskou energii.