Ve dvě ráno mě probudila textovka, že už je to asi tady! Vstala jsem, abych si přichystala věci do tašky a ještě se na chvilku vrátila do postele. Skočil za mnou kocour a začal vrnět, jeho nabídka tulení byla příliš lákavá na to, abych ji odmítla, a tak jsem si s ním chvíli lebedila.

Za pár minut přišla další textovka, vypadá to, že si ještě chvilku poležím, protože vana Zuzčino tělo spíše zklidnila. Už je ale 3 dny po stanoveném termínu porodu, takže se přikláním spíše k tomu, že Zuzka i miminko ještě nabírají energii na brzké zrození nového života, a tak jí píšu, aby si taky ještě lehla. Přeci jen je lepší posbírat co nejvíce sil. I mě by ještě nějaká ta hodinka navíc v posteli bodla. Kočičák se mi zrovna stočil do náruče, když se opět ozývá pípnutí, klid před bouří je ten tam.

Vstávám, vlna vzrušení mě vypavuje ven z postele! Kocour zklamaně odchází někam do tmy. Líbám svého spícího muže a oblékám se. Z telefonu se dovídám, že už je čas vyrazit. Proč zrovna dneska napadl sníh!? Auto zasypané bílou pokrývkou a já bez rukavic. Než jsem všechen sníh ometla, byla jsem perfektně probraná. Hodinky ukazovaly něco po třetí hodině. Cesta spící krajinou podbarvená náladovými písničkami pozvolně plynula. „Měli by tak hrát i ve dne!“ pomyslela jsem si. Hudba dodala noční atmosféře úžasnou velkolepost. Tohle přesně jsem potřebovala, tohle naladění si chci ponechat!

Dorazila jsem do porodnice kolem 4 ráno a setkala se se Zuzkou a jejím manželem na příjmu. Tiše přešlapovala a trpělivě prodýchávala bolestivé kontrakce. Kdybych v tu chvíli naladila rádio na stejnou stanici, jako jsem poslouchala v autě, vypadalo by to, že tančí. Pohupovala svými boky a přenášela váhu z jedné nohy na druhou v rytmu těch písniček, které mi ještě zněly v uších. Když se otočila zády, nepoznala bych, že je těhotná. „Sluší jí to!“ pomyslela jsem si. Cítila jsem z ní klid. Ani strach, ani pochybnost zde neměly místo. Přede mnou tiše tančila rodící žena plně vědoma toho, že dneska je to všechno jen na ní a na její dceři. Ano i na tobě Stelo! To ty ses dneska rozhodla narodit.

Po vyšetření gynekologem jsme se všichni setkali v porodním pokoji. Zuzka už byla otevřená na 6 cm, a já špitla Peťovi, že s tímto tempem bude miminko tak do dvou hodin na světě. Zeptal se mě, na kolik to musí být žena vlastně otevřená, což mě pobavilo. Nevím, proč jsem si myslela, že to ví každý. Pánové, na deset to musí být! :)

Většinu času jsme strávily ve sprše. Zuzka si lehla na zem tak, jak jí jen bříško dovolilo, a nechala se masírovat proudem vody v křížích. Nevydala ze sebe ani hlásku, její pozornost byla otočená směrem do sebe. Myslím, že prožívala přesně ten stav, kdy tady žena fyzicky je, ale duchem lítá někde…! A to je naprosto úžasný stav, ve kterém jsem jí přála setrvat až do narození miminka. Chvilku na to, co se vrátila do sprchy po vyšetření porodní asistentkou, ozvalo se lupnutí - praskla voda. V ten okamžik se Zuzka jako by probrala. Všimla si, že voda není průhledná a s obavami v očích mi povídá: “ Ta voda je zkalená!“ Cítím, že teď potřebuje podpořit! Povídám jí: “To jsi ještě neviděla zkalenou plodovku!“ Uklidnilo ji to, a už by se byla navrátila zpět do svého porodního rozpoložení, jenže…

To by nesměla stát porodní asistentka nervózně ve dveřích koupelny, netrpělivě přešlapovat a trvat na tom, že musí Zuzku nyní znovu vyšetřit, protože odtekla voda! Má pravděpodobně hrůzu z toho, že by se Stela narodila ve sprchovém koutu a nutí nás přesunout se na porodní lůžko. Dávám Zuzce ještě nějakou chvilku, a pak ji žádám o přesun, ačkoliv bych jí tak ráda dopřála ještě trochu úlevy v podobě horké sprchy. Pomáhám jí vylézt a motivuji, že už bude mít brzy malou u sebe.

Zuzka na lůžku instinktivně zaujímá polohu na čtyřech, když ji porodní asistentka vyzývá, aby se otočila, že ji takto nemůže vyšetřit, říkám si proč? Zároveň ji straší, že neručí za to, že by si tak neporanila hráz! A neopomněla také připomenout, že plodová voda je zkalená. Hlavou se mi honí otázky, proč je tak necitlivá? Vždyť je všechno v pořádku, porod je plynulý, dynamický, rodička plná sil a miminku se daří dobře. Tedy až do té doby než se Zuzka ocitá na zádech. Porodní asistentka má pravděpodobně potřebu mít porod pod svou kontrolou. Ačkoliv vše postupuje bez komplikací, stále zasahuje a snaží se Zuzku do něčeho tlačit a já musím volit mezi tím podpořit Zuzku a uchránit její porodní přání a zároveň vyjít s porodní asistentkou, aby v porodním pokoji nevznikalo dusno, které by narušilo tu křehkou atmosféru klidu a bezpečí, které jsou pro rodící ženu důležité.

Pomáhám jí tedy na záda, ale po vyšetření se ptám, jestli nechce změnit polohu. „Zuzi, opravdu se chce miminko narodit takto?“  Už nemá sílu přetočit se zpátky a začíná tlačit miminko ven v poloze na zádech. Ozvy padají, volá se sloužící gynekoložka, ale ve chvíli, kdy hlavička prochází pánví, se vše ustálí a panika porodní asistentky opadá. Štve mě! Chce po Zuzce, aby tlačila mimo kontrakce. Prý, že se už kontrakce začínají ztrácet. Tohle už je na mě moc, zastrašovat rodící ženu teď?! Pohladila jsem Zuzku po vlasech a jasně jí řekla: „Tlač, až to budeš cítit!“ Proč by teď po tom všem měly kontrakce zmizet? Copak si to mimiko může rozmyslet, nebo snad Zuzčino tělo? Zuzka se v tu chvíli nadechla a zatlačila a já uviděla hlavičku.

Když se miminko rodí, je vystaveno novým pocitům. Ví, že jde ven, vždyť se na svém zrození aktivně podílí. Může cítit obavy z matky nebo zažívat svůj vlastní strach. Když z volného prostoru, který má v děloze, vstupuje hlavičkou do pánve, cítí tlak, otevírá si cestu ven a přitom se ze stresu pokaká, a tím se zkalí plodová voda. Když je v tu chvíli jeho máma ještě navíc v poloze na zádech, sníží se mu tepová frekvence, protože ten prostor, kterým prochází je ještě těsnější,, což způsobí více stresu. Změnou polohy se dá této „tísni“ předejít. Zároveň by bylo objektivnější vyhodnocovat monitor mimo kontrakci. Bohužel k tomu, aby učinili, co se píše ve skriptech, potřebují někteří zdravotníci pravděpodobně osvícení.

Stála jsem po boku rodící ženy a neměla ani jedinkrát pochybnost, že je něco zle. Jistě, nemám zdravotní vzdělání, ale tím pádem taky nemaluji čerta na zeď. Viděla jsem, že vše bylo naprosto v pořádku do doby, než si musela Zuzka lehnout na záda. Ne proto, že by to tak cítila, ale kvůli zdravotnici, která ji dostala tam, kde ji chtěla mít jen pro svůj vlastní pocit pohodlí. Zuzka byla statečná a přesto, že byla rušena, porodila nádhernou holčičku! To nejrůžovější miminko, jaké jsem po porodu, kdy viděla! Byla tak krásná, úplně hlaďounká, vůbec ne pomačkaná nebo skrčená. Trvalo jí chvilinku, než se přisála! A za další chvilku otevřela oči. Otevřela je, aby se do nich mohla její maminka zakoukat!

Zamýšlela jsem původně, že předchozím odstavcem Zuzčin a Stelin porodní příběh ukončím, ale mezitím jsme se se Zuzkou potkaly a já se dozvěděla, že svůj porod vnímala jinak, než jsem ho prožívala já a než jsem Vám jej v předchozích odstavcích popsala. Ve světle nových informací se mění dojem celého příběhu. A proto můžete ještě chvilku číst.

Až do poporodního setkání se Zuzkou jsem neustále přemítala o tom, zda jsem opravdu nemohla něco udělat jinak a trápilo mě to. Pachuť rušivé porodní asistentky byla stále silná a nemohla jsem ji ničím spláchnout. Ačkoliv jsem věděla, že Zuzka dosáhla svým druhým porodem cíle, který si stanovila, měla jsem pocit, že mohla dostat ještě víc.

Měla jsem silnou potřebu toto téma otevřít a zhojit případné následky. Ve chvíli kdy jsem Zuzce popisovala, co se v porodním pokoji dělo a že mě to mrzí, řekla mi, že porodní asistentku celý porod vůbec nevnímala, že vnímala jen to, co jí říkám já a ke konci gynekoložku.

Takže se mi přeci jen povedlo odclonit chování porodní asistentky! Sedla jsem si z téhle informace na zadek! Byla to pro mě ta nejúžasnější zpětná vazba, jakou jsem mohla dostat! Ono se mi to totiž povedlo - udržet pocit bezpečí a přefiltrovat vnější rušivý element! Více jsem si jako dula nemohla přát!

Jsem jen já, vítr fouká, slunce svítí a nohy běží. Cítím, jako bych se odpojila od těla, které je jen dopravním prostředkem, vezoucím mě krajinou. Pozoruji přírodu kolem sebe a usmívám se, všechno to tady a teď miluji, nejde to jinak. Cítím se tak úžasně, ačkoliv o tom nepřemýšlím. Vlastně nepřemýšlím o ničem. Mám hlavu úplně prázdnou. Vnímám každým kouskem svého těla. Jsem v úplné přítomnosti sama se sebou. Nad hlavou mi krouží dvě káňata a já mám pocit, že letím s nimi. Sdílím jejich volnost, kterou si dopřávají díky křídlům a já díky svým nohám!

Běhám už třetí rok s čím dál lepším pocitem, že dělám něco jen sama pro sebe. Radost z rostoucí kondičky a toho, že jsem se dokázala rozhoupat a odmítla sledovat program, že na sport není v mém životě čas. Od běhu nic nečekám. Běžím jen, abych se proběhla, abych utekla na chvíli před všemi, za kterými se zas budu na zpáteční cestě těšit.

Můj styl je běžecký anarchismus. Nemám totiž sladěné Adidas nebo Nike vybavení a nesleduji také žádnou běžeckou školu, ani trendy. Nějak necítím, že by to bylo podstatné. Běžecké legíny a kraťasy jsem si pořídila, až když se mi v létě v místě tření oprudily stehna, což je prý klasika, když trochu běháte. A tak jsem poté naklusala do Lídlu ukořistit běžecké kalhoty. Běhám bez sluchátek v uších, bez chytrého mobilu připevněného na paži, bez speciálního běžeckého vybavení (i když to už není až tak úplně pravda), ale s radostí nadšence, který se za každou cenu nežene za zvyšováním své výkonnosti, ale běhá jen tak ve starých teniskách, na kterých už je vidět stopa času i vlezlé antuky z jejich původního určení. Nemám s sebou žádný přístroj, který měří tepovku nebo uběhnuté kilometry a nepotřebuji se na FB chlubit trasou, kterou jsem zrovna uběhla. Sleduji krajinu kolem, zvířata a rostliny a jsem v sedmém nebi, když mě doprovází ptáci a srnky křižují cestu. Úsměv na mou tvář přijde „jen tak“. A o to „jen tak“ si patřičně hýčkám.

Líbí se mi pocit, když plná sil vyběhnu z domu a nesnáším ten, který se dostaví záhy, a to, že to dneska nějak nešlape. Zbožňuji, když to překonám a nechám nohy dělat svou práci a vypnu hlavu. Jen běžím a medituji v pohybu. Jsem tam jen já se vším, co mám. Svoboda ve volné krajině. Šumění větru v uších, pot stékající po tvářích a ten výhled při západu slunce! Východ se mi ještě nepodařil! :)

Běžecká sezóna pro mě začíná v dubnu a končí v říjnu. V zimě zatím neběhám, musela bych nakoupit oblečení a naučit se správně dýchat nosem, a to ještě úplně nepřišlo. Ale něco navíc přeci jen přišlo. Vloni v létě se dostavila bolest!

Běžím a najednou ucítím nepříjemně stupňující se pocit v koleni, který začíná vystřelovat do lýtka, otáčím to raději domů, když mou nohou najednou projede tupá bolest, pod kterou se mi podlamují kolena. Zpátky dojdu silou vůle pomalým pajdavým krokem se slzou lítostí v oku. Za brankou se svalím a nemůžu udělat ani krok. Nemůžu ohnout nohu! Jsem úplně paralyzovaná. Co se mi to stalo?

Na lehátku mé kamarádky fyzioterapeutky se dozvídám, že mám málo vaziva a kolenní klouby mi plavou jako plováky na vodě. Špatná zpráva je, že nikdo neví, jak podpořit tvorbu nového vaziva, ta dobrá je, že na to možná pomůže pořádně se protáhnout před vyběhnutím a v jeho průběhu podle potřeby nebo že by lepší boty? Má drahá Marika mi tejpuje nohu, díky čemuž od ní odcházím lehkým krokem s nadějí, že to není konec. Běhání by mi chybělo. Jak se najednou vzdálí něco, co bylo samozřejmé a mému tělu dodávalo takovou radost. Vážila jsem si toho dostatečně? Až do podzimu běhám s lehkou bolestí v koleni a sezónu zakončuji krásným desetikilometrovým během.

Bolest v koleni mě donutila zvážit koupi běžeckých bot. Oslovila jsem několik přátel, kteří běhají, aby mi nějaké doporučili. Koupit si ty pravé boty totiž není zdaleka jednoduché! Vybírají se podle typu nášlapu a dalších parametrů. Přísahám, že kdyby mě nezačaly bolet kolena, běhala bych dále v těch starých teniskách a zažívala pocit radosti z pohybu i tak. Proč je to taková věda? Celá zima mi nestačila, abych si novou obuv vybrala!

Jak už to tak chodí, nakonec to za mě vyřešila vyšší moc nebo můj muž?! Martin mi přihrál do rukou knihu „Zrozeni k běhu“ a já letos zahájila sezónu, nikoli s novými botami, ale s knihou na gauči. A tu knihu doporučuji všem, kteří běhají i neběhají. Dozvěděla jsem se v ní mimo jiné něco o běžeckém zákulisí, zraněních a také to, že my lidé jsme přirození běžci. Dokonce největší vytrvalostní běžci ze všech živočichů. Domorodci doposud loví gazely tak, že je prostě uženou. Nejpodstatnější pro mě na tom však je, že přitom mají na nohou jen jednoduché vlastnoručně vyrobené boty nebo sandále z ojetých pneumatik. Od chvíle, kdy jsem knihu přečetla, bylo rozhodnuto. Na standardní běžecké boty z vysoka kašlu! Pořídím si barefooty! Mimochodem příběh, který je v té knížce vypravován, je tak strhující, že máte chuť jít okamžitě ven a proběhnout se! A naboso klidně!

Jeden dubnový pátek jsem si s velikánskou radostí nesla z obchodu jako nejcennější poklad ty nejdražší boty, jaké jsem si kdy koupila. Nožky jsou v nich jako bez nich! První běh, byl úžasný zážitek! Měla jsem pocit, že jsem ty dva roky běhala ve svěrací kazajce!

A tak jsem pověsila své staré tenisky na hřebík!

Po prvním otestování, kdy jsem měla pocit, že se samou lehkostí vznáším nad zemí, přišla studená sprcha. Nemohla jsem několik dní chodit. Nerespektovala jsem totiž pokyn, že se v nich mám nejprve procházet, protože noha si musí znovu zvyknout na bosochod. Moje lýtka byla v ohni a noční návštěva toalety doslova trestem božím! Vykoupila jsem pětikilometrový běh bolestí, která mi však týden připomínala to, že jsem nereagovala na varování svého těla (lýtka mě začala bolet už při zpáteční cestě), což je samozřejmě pitomost. Víme, že? Příště už to udělám, slibuji.

Po krátké pauze už zase běhám. A jde to skoro jako naboso. Šumící stromy, volavka stojící v rybníku, kukačka na stromě i vyplašený bažant v trávě. Díky přírodo, že jsi! Díky mé nohy, že mě nesete! Běhám moc ráda!