Události posledních měsíců mého života v heslech: nádherné těhotenství, krásný porod, úžasné šestinedělí, silná a spokojená maminka, šťastný chlapeček, pečující manžel, veselé děti, domácí pohoda! Naše nejmladší děťátko Mariánek se narodil doma. A díky tomu jsme zažili doslova přerod celé rodiny a vnímáme tak nějak víc, jak se máme všichni rádi.

 

Jsem přesvědčena, že naše miminko by mezi nás nevklouzlo tak plynule a lehce, kdyby byla celá atmosféra rodiny narušena odchodem do porodnice. Když už jednou obleču denní oděv po porodu, nesvleču ho a příjezdem z porodnice začínám dělat své běžné domácí práce. Tentokrát jsem strávila 6 týtnů v posteli a nikomu doma to nepřišlo divné. Ani mě.

Za toto znovuzrození děkuji především sama sobě, mému muži a svým dětem, ale nemalou úlohu při něm sehrály porodní asistentky, které mi u mého domácího porodu pomáhaly. Byly mi velkou oporou a díky jejich profesionální péči jsem se cítila bezpečně a přirozeně. Aniž by mě vyrušovaly z mého porodního nastavení, dbaly o to, abych byla v teple, masírovaly mi bolavé kříže a velmi jemným způsobem mě motivovaly k tomu, abych třeba změnila polohu, aby se porod pohnul dál. Patří jim mé díky, vděčné a převeliké! Pomohly mi pochopit, jak silná a dokonalá jsem! Díky nim jsem mohla konečně prožít celý porodní proces v jeho přirozenosti na vlastní kůži. A protože já umím říkat jen to, co sama žiju, můžu až od narození Mariánka sdílet tuto velkou pravdu o moudrosti těla a velké ženské pomoci. 

Když jsem sepisovala svůj porodní příběh, chtěla jsem hlasitě do všech stran zakřičet jejich jména, ale nemohla jsem to udělat a mrzí mě to.

Porodní báby, které asistují u domácích porodů, se totiž pohybují na hraně zákona. Mají sice umožněno legálně poskytovat své služby ženě před porodem a po něm, ale během porodu by měly nechat ženu na holičkách. Možná si systém myslí, že takto přinutí ženy odjet do porodnice.

Ačkoliv porodním asistentkám zákon umožňuje vést porody, krajský úřad jim k tomu nevydá oprávnění. A tak jsou tyto ženy neviditelnými anděly se začmáranými obličeji na našich porodních fotkách. Zveřejňujeme jen jejich ruce, které nás opečovávaly, ale tváře zůstávají skryté, ne však našim vzpomínkám a našemu srdci.

 

Kdybychom žili před 100 lety, těžko bychom hledali někoho, kdo se narodil v nemocnici. Porod přeci není nemoc, tak proč rodit v nemocnici. Při vyřizování rodného listu Mariánka jsme se na matrice dozvěděli, že se děti přestaly rodit doma až v padesátých letech dvacátého století. Logicky se tak ptám, co se stalo tak přelomového, že je dnes nemocnice jediným společností uznávaným místem pro rození našich dětí.

Svým článkem bych chtěla zviditelnit případ porodní asistentky Johanky Kubáňové, se kterou je v současné době vedeno správní řízení na jejímž konci může být statisícová pokuta. Pokuta za to, že se neotočila ve dveřích a neodešla od porodu žen, které se rozhodly neodjet do porodnice a zůstat raději doma. Dokážete si představit, že jste porodní asistentka, přijedete ke klientce, zjistíte, že rodí a vy se otočíte na podpadku a odjete pryč? Na místo, abyste ji poskytla odbornou pomoc, kterou máte vystudovanou, zákon ji umožňuje, ale úřad vám ji v podstatě zakázal? Asi už vám došla nesmyslnost celé věci. Vítejte v Matrixu!

Proč přestalo být možné porodit děti doma, ačkoliv v dějinách lidstva bylo vlastní sociální prostředí pro porod běžné? Proč se najednou po stovkách a tisících letech stalo domácí prostředí nepřijatelným? Přestalo snad mít ženské tělo schopnost porodit dítě? Zhoršily se životní podmínky? Je to důsledek rostoucího vlivu odborné lékařské veřejnosti? Nebo společenský systém?

Pokud se ohlédnu zpět za svým porodem, byl prožitý, bezpečný, láskyplný, silný a transformační. A ačkoliv jsem prožila všechny své porody, tento byl tak přirozený, že si troufnu říct, že mi umožnil zažít sílu zrození, jak ji prožívaly po tisíce let ženy, díky kterým jsem dnes tady. A nebylo na něm nic nebezpečného, prostě jsem ve vyhovujících podmínkách nechala své tělo dělat to, co umí, stejně jako mé prababičky.

Necítím se být divoženkou žijící mimo společenské normy pobíhající v batikovaném tričku po lesích. Jsem vysokoškolsky vzdělaná žena, která zvážila všechny pozitiva a negativa a rozhodla se, že porodí dítě doma. Mé důvody, které mě k tomu vedly, můžou být každému ukradené. Jsem svobodná lidská bytost, mám právo na soukromí a ochranu rodiny. Mám tedy právo se rozhodnout, kde porodím se vší zodpovědností, kterou běžně v životě za sebe a mé děti mám.

400 tisíc let se rodil člověk ve svém vlastním sociálním prostředí. Proti těmto tisíciletím je posledních 70 let plivanec na ženy, které necítí potřebu odjíždět rodit děti do nemocnic. Nechci, aby to vyznělo tak, že haním práci lékařů, naopak se domnívám, že mít možnost využít jejich služeb u žen, které mají zdravotní problémy nebo miminka v kolizních polohách, je velmi důležité. A aby měli pro tyto ženy prostor, určitě by se jim ulevilo, kdyby ty zdravé, pokud by chtěly, mohly rodit doma nebo v porodním domě pod dohledem porodních asistentek, které jsou k tomu erudované. Otázkou je, proč tato varianta není z ničeho nic (kontext 400 tisíc a 70 let) možná!

Co zapříčinilo dnešní “blbou” situaci. Jak moc do tohoto zvratu zasáhl rozvoj moderní medicíny? Přesněji řečeno vstup muže a jeho rozumu do umění porodního.

Do konce 50. let 20. století se děti rodily doma úplně běžně. Ženy, především z venkova, vůbec neuvažovaly, že by kvůli porodu odjížděly do zdravotnických ústavů. Na porod se nijak zvlášť nepřipravovaly a většinou ještě v den porodu okopávaly pole nebo vozily brambory do sklepa. Rodily tam, kde žily, kde otěhotněly, kde se cítily dobře a v bezpečí. Považovaly porod za přirozenou součást života. Když nastal den D, poslaly pro porodní bábu. Jejich manželé ohřáli vodu v hrnci, sedli si na zápraží a když vyšla porodní babička ven z místnosti s úsměvem na tváři, věděli, že se stali otci. To byla tehdy jediná povinnost muže u porodu.

Ještě ve 30. letech 20. století se 90% porodů odehrávalo v domácnostech, z toho 5% odvedli lékaři, zbytek připadalo porodním bábám. Zbylých 10% proběhlo v ústavech. Zprvu byly porody v nemocnicích výsadou bohatých, později se rozšířily i mezi ostatní vrstvy obyvatel. Porody vedly porodní asistentky, lékař byl v případě nutnosti na blízku.

Přes velký pokrok lékařské vědy se v 30. letech lékaři setkávali s horečkou omladnic, která vznikla zavlečením patogenních bakterií do rodidel ženy po porodu. Podle informací ze státního statistického úřadu zemřelo v roce 1925 na puerperální infekci 800 žen. O tři roky později dokonce až 872.

K motivaci rodit doma se tak v té době krom zvyklosti mohla podílet vysoká novorozenecká a mateřská úmrtnost v porodnicích či vysoký výskyt lékařských zásahů a snaha zmedikalizovat porod.

Porody s lékařskými zásahy byly čím dál častější. Lékaři vymýšleli různé tišící prostředky, všelijaké druhy porodnických manévrů, tedy spíše způsobů, jak vytáhnout dítě z ženy, aby jej nemusela sama porodit, ve snaze pomoci ženám od porodní bolesti a těžkých porodů. Zkrátka a dobře porod jako přirozený proces vymizel a stal se ve zdravotních ústavech předmětem mužského zkoumání. Nenechali si vymluvit, že porodní bolesti jsou pro ženy u normálně probíhajícího porodu snesitelné a není zapotřebí je uměle tišit a že místo farmakologických zásahů, stačí psychické povzbuzení rodičky a její důvěra v porodní asistentku a prostředí, ve kterém rodí. Chtěli pomoci, ale nikdo se jich o to nežádal, aneb cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.

Statistika za rok 1945 říká, že s celkovým počtem 153 329 narozených dětí byla kojenecká úmrtnost 11%. Každé deváté dítě zemřelo před dokončeným prvním rokem. Důvodem byl přesun rizikových a patologických porodů do ústavů, kde tehdy bylo vysoce infekční prostředí. Pokud ženy rodily doma, děti se nesetkaly s takovým množstvím nákaz. Byla tedy nižší pravděpodobnost jejich úmrtí. Jednoduše řečeno porody v přirozeném prostředí s sebou nesly nižší riziko zavlečení infekce než tomu bylo u porodů v nemocnicích. I přesto se v kontextu toho všeho porody pomalu institucionalizovaly, ne však na základě rozhodnutí samotných rodiček, ale rozhodnutím státu.

V roce 1948 byl přijat zákon č. 248/1948 Sb. o okrskových porodních asistentkách a úpravě oprávněnosti k výkonu pomocné praxe porodnické. Tímto zákonem byly porodní asistentky přičleněny k okresním ústavům národního zdraví (OÚNZ) a pověřeny obstaráváním poradenské zdravotní péče i poskytováním porodní pomoci v domácnostech. Péči poskytovaly především těm rodičkám, které neměly nárok na národní pojištění, a byly nemajetné. Tímto výnosem Ministerstva zdravotnictví byly rovněž zřízeny okrsky pro porodní asistentky.

V 60. letech se lékaři postavili proti porodním bábám a začali o nich mluvit jako o nedostačujících pomocnicích při porodu. Jak jinak, porodní báby neměly do porodního procesu potřebu zasahovat a místo předcházení možných patologií, je řešily, až nastaly, tím na ženy nenahlížely jako na pacientky a umožnily jim především co nejpřirozeněji rodit své děti. To jistě nezní moc vědecky ani moderně a naše socialistická republika přece chtěla být ve všech odvětvích pokroková.

V té době se díky politickému systému uplatňoval princip, že nadřízený má vždy pravdu. Vedoucí rozhoduje, podřízený vykonává, co se mu řekne a rodička musí poslechnout. Tehdy se začaly porody masivně přesouvat do porodnic. Lékaři usilovali o přesun porodů do porodnic, aby nad nimi měli kontrolu.

A tak se postupně z těhotenství stala diagnóza. Na místo vnímání porodu jako přirozené součásti života, byly ženy nuceny odejít do umělého prostředí - nemocnice, a to i přesto, že se jejich starší děti ještě v pořádku narodily doma. Velká změna nastala i ve vedení porodu. Zatímco po tisíce let byly průvodkyněmi rodícím ženám ženy - porodní báby. V nemocnicích na ně čekali převážně gynekologové - muži.

Když v roce 1953 vyšla vyhláška o zákazu činnosti porodních asistentek v oblasti porodů doma, byly báby nuceny odejít do porodnic a v terénu jim byla svěřena jen péče o šestinedělky.

Profese porodní asistence, která u nás měla dlouholetou tradici, byla v roce 1963 oficiálně zrušena a nahrazena profesí "ženské sestry", s odlišnou náplní práce i postavením. "Ženské sestry" mohly i nadále poskytovat péči ženám s fyziologickým těhotenstvím, porodem a šestinedělím, vést fyziologické porody a provádět první ošetření novorozence, zákon však nespecifikoval rozsah práce prováděné samostatně a podle pokynů lékaře. Rozsah samostatně prováděné práce byl vyjednáván v rámci každého jednotlivého pracoviště. Lékaři tak postupně přebírali kompletní zodpovědnost za výkony a ženské sestry přestaly být asistentkami ženy a staly se asistentkami lékaře. Specifičnost této ošetřovatelské profese se prakticky vytratila.

Na základě výše uvedeného přemýšlím, jak je možné, že se systému podařilo něco tak zvrhlého jako přesun zdravých rodiček do nemocnic, ve kterých nejdříve umíraly kvůli infekčnímu prostředí a později se stávaly předmětem mužského zkoumání porodního procesu? Nějak mi v tom chybí neustále omílaná mantra “bezpečí rodičky a dítěte nadevše.”

Mám takový pocit, že pro tehdejší komunistický režim bylo především žádoucí, aby se rodilo kontrolovaně. Aby se nestalo, že sebevědomé ženy budou rodit sebevědomé děti. Daleko lépe se totiž soudruhům ovládaly traumatizované bytosti odebírané okamžitě po porodu v nemocnicích matkám, které tak přišly o své mateřské kompetence už s první porodní kontrakcí. Dětská separace prznila děti, ze kterých rostli bolaví lidé a zlomené matky si k nim těžce hledaly cestu, když je záhy odkládaly do jeslí, aby mohly plnit všechny nesmyslné pětiletky.

Pokud by má domněnka byla správná, proč by ale současný liberální stát stále trval na tom, že žena nemá právo si zvolit místo porodu svého dítěte? Nezasahuje tak do přirozených práv osobnostního charakteru? A to i přesto, že současná legislativa porody doma nezakazuje, neupravuje a v podstatě je umožňuje tím, že v roce 2004 přijala ČR v souvislosti s připravovaným vstupem do Evropské unie, nové dva právní předpisy. Jednalo se o zákon o nelékařských zdravotnických povoláních a k němu příslušnou vyhlášku. Tyto předpisy oficiálně obnovily profesi porodní asistence v souladu s její mezinárodní definicí a s legislativou EU. Můžeme se domnívat, že šlo pouze o krok vypočítavý ve snaze vyhovět sladěním českého právního řádu ČR s předpisy ES?

V současné době je tedy pro porodní asistentky stěžejní zákon, č. 96/2004 Sb. ze dne 4. února 2004, O podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních). Zákon stanovuje odbornou způsobilost k výkonu povolání. Tu má ten, kdo má požadované vzdělání, je bezúhonný a zdravotně způsobilý.

Ve vyhlášce MZ ČR č. 55/2011 Sb. jsou stanoveny činnosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků. V § 5 vtéto vyhlášky jsou uvedeny specifické činnosti porodní asistentky. Porodní asistentka poskytuje a zajišťuje bez odborného dohledu a bez indikace základní či specializovanou péči těhotným, rodičkám a šestinedělkám. Mezi tyto činnosti patří mimo jiné péče o ženu s fyziologickou graviditou, péče o ženu během fyziologického porodu ve všech dobách porodních a péče o ženu ve fyziologickém šestinedělí. Porodní asistentka je dle tohoto zákona kompetentní i pro potřebu případné epiziotomie a ošetření porodního poranění.

Ustanovení § 5 této vyhlášky dále stanoví, že porodní asistentka poskytuje bez odborného dohledu a bez indikace ošetřovatelskou péči fyziologickým novorozencům a provádí jejich první ošetření, včetně zahájení okamžité resuscitace, je-li zapotřebí, poté ustanovení  § 4 vyhlášky MZ ČR č. 55/2011 Sb. stanovuje činnosti pro všeobecnou sestru, které spadají i do kompetencí porodní asistentky. Mezi tyto kompetence například patří měření a hodnocení fyziologických funkcí, odběry biologického materiálu, rehabilitace s klientkami, edukace klientek, aplikace injekcí a další.

Z těchto právních předpisů jednoznačně vyplývá, že porodní asistentka je plně kompetentní k samostatnému vedení porodu. Zákon se neomezuje na stanovení místa porodu, a proto se lze domnívat, že poskytnutí odborné pomoci porodní asistentkou u porodu v domácím prostředí nemůže být státem postihnutelné. A přeci to není až tak pravda.

Porody doma jsou v současné době démonizovány a ženy, které se pro ně rozhodnou jsou hanlivě označovány za lesany, které by nejraději rodily v lese pod smrkem. Tento hanebný hon na čarodějnice, je úplně stejně zlý a vykonstruovaný jako všechny represe, které kdy byly v historii spáchány na moudrých ženách ať už to bylo z náboženského nebo vědomostního důvodu.

S ohledem na historii porodnictví je to směšná manipulace a neúcta k lidskému životu. Ochrana života se tak smrskává do ochrany fyzického života aniž by byl brán v potaz duševní stav matky a narozeného dítěte. Systém poskytování péče v nemocnicích je nejednotný. To lze vidět i při podpoře kojení na jednotlivých pracovištích, na kterých se běžně děje, že jsou ženám poskytovány protichůdné rady, děti jim jsou odebírány s odůvodněním, že žena ještě nemá mléko, přestože ženě se rozjíždí laktace právě v kontaktu s dítětem. Naše společnost bagatelizuje porodnické násilí na ženách slovy: “Buď ráda, že máš zdravé a živé dítě.” A jaksi se pozapomíná na to, že pokud je žena traumatizovaná, nemá zrovna lehký start do svého mateřství a následně do výchovy nového člověka.

Vyjádřuji podporu nejen porodní asistentce Johance Kubáňové, ale všem komunitním porodním asistentkám, kterým denně hrozí pokuta za to, že poskytují ženám při porodu svou odbornou pomoc. Pokuta za to, že ženě nevzniklo trauma, že se narodily děti spokojeným a kompetentním matkám. A stát přitom všem ještě ušetřil.

A pokud se ohradíte, že možný komplikovaný porod může způsobit u dítěte postižení, jehož léčení by nás daňové poplatníky stálo statisíce, chytněte se za nos a přiznejte si, kolik je takových případů v porovnáním s případy, ve kterých stát hradí z veřejného zdravotního pojištění odvykání kuřáků, alkoholiků a narkomanů. Nesnaží se nám tady zase někdo nenápadně vtisknout svou vůli? Nehledě na to, že porody v domácím prostředí jsou nesrovnatelně levnější než ty nemocniční. Úsporou, která by vznikla, by se mohla hradit jakákoliv jiná potřebná zdravotní péče, třebas i ta, kterou by vyžadovalo dítě či matka po domácím porodu.

Pokud budete stále namítat, jak je porod mimo nemocnici nebezpečný, přečtěte si tento text znovu a znovu a uvědomte si, že jste zde jen díky svým předkům, kteří se narodili doma.

 

Informace pro tento článek jsem čerpala z bakalařské práce Jany Škardové https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/11025/9894/1/Skardova%20Jana%20BP%202013%20.pdf

a článku prof. Ivo Telce https://zdravotnickepravo.info/porody-ve-vlastnim-socialnim-prostredi-podle-prava/